OD SVÉHO VZNIKU V ROCE 1957 SE EU ROZROSTLA Z ŠESTI NA 27 ZEMÍ. TYTO ZEMĚ SPOJILY SVÉ SÍLY PRO LEPŠÍ BUDOUCNOST. KTERÉ ZEMĚ JSOU ČLENY EU A KDY SE K NÍ PŘIPOJILY? V TÉTO KAPITOLE SE DOZVÍTE, JAK SE EU STALA TÍM, ČÍM JE DNES, A DÍKY ČEMU JE TAK JEDINEČNÁ.

CO JE EVROPSKÁ UNIE?

Členské státy EU

Evropská unie je jedinečným partnerstvím mezi 27 evropskými zeměmi, nazývanými členské státy nebo země EU. Společně zaujímají velkou část evropského kontinentu. V EU žije zhruba 447 milionů lidí, což je přibližně 6 % světové populace. Občané zemí EU jsou zároveň občany EU.

Úřední jazyky EU

Evropské hodnoty

Smlouvy EU obsahují pravidla, jimiž se řídí činnost EU. Občas se mění, například při přistoupení nových zemí nebo při změnách týkajících se fungování EU. Nejnovější smlouvou je Lisabonská smlouva, která byla podepsána v portugalském hlavním městě v roce 2007.

Více informací o smlouvách EU najdete na adrese: europa.eu/!xMj7xB.

Listina základních práv Evropské unie vstoupila v platnost s Lisabonskou smlouvou. Stanoví práva a svobody, kterých požívají všichni lidé žijící v EU, jako jsou osobní, hospodářská a sociální práva. Aby byla zohledněna moderní společnost, obsahuje listina novější základní práva, jako jsou ochrana údajů a záruky v oblasti bioetiky. Obsahuje rovněž zvláštní ustanovení o právech osob mladších 18 let, která zajišťují, že práva dětí jsou součástí lidských práv, která jsou EU a její členské státy povinny dodržovat a chránit.

Další informace o Listině základních práv EU: fra.europa.eu/cs/eu-charter a Strategii EU pro práva dítěte: ec.europa.eu/info/policies/justice-and-fundamental-rights/rights-child_cs

Z šesti na 27 zemí EU

EU se skládá z velmi odlišných států. Zemí EU s největším počtem obyvatel je Německo, které má přibližně 84 milionů obyvatel, a nejmenší, Malta, má 500 000 obyvatel. Lidé v EU mluví různými jazyky, které používají tři různé abecedy (latinku, řeckou abecedu a cyrilici). V každé zemi jsou různé tradice, kultury, jídla a lidové slavnosti.

Jak to všechno začalo?

Po dvou ničivých světových válkách v první polovině dvacátého století (1914–1918 a 1939–1945) byli lidé rozhodnuti, že nic takového se už nikdy nesmí opakovat.

V letech 1945 až 1950 zahájili někteří evropští politici (např. Robert Schuman, Konrad Adenauer, Alcide De Gasperi a Winston Churchill) proces budování Evropské unie, v níž dnes žijeme. Jejich vizí bylo hospodářsky a politicky sjednotit evropské země, aby byl zajištěn trvalý mír a prosperita.

Dne 9. května 1950 navrhl francouzský ministr zahraničí Robert Schuman sloučení evropské těžby uhlí a výroby oceli. V té době to byly suroviny používané pro válečné účely – uhlí jako zdroj energie a ocel pro výrobu zbraní a strojů. Spojením jejich výroby se žádná země nemohla tajně vyzbrojit proti ostatním. Na základě tohoto návrhu se v roce 1952 zrodilo Evropské společenství uhlí a oceli. Bylo založeno šesti sousedícími zeměmi – Belgií, Francií, Německem, Itálií, Lucemburskem a Nizozemskem – a položilo základy EU, jak ji známe dnes.

Návaznost na Evropské společenství uhlí a oceli

O několik let později se šest zakládajících zemí rozhodlo rozšířit svou spolupráci na další hospodářská odvětví. V roce 1957 byla podepsána Římská smlouva, kterou bylo založeno Evropské hospodářské společenství, a v platnost vstoupila v roce 1958. Jejím původním cílem bylo podporovat obchod a další hospodářskou integraci mezi zúčastněnými zeměmi.

Noví členové

V roce 1973 přistoupily k Evropskému hospodářskému společenství Dánsko, Irsko a Spojené království (*). O několik let později, po zániku pravicových diktatur v jižní Evropě, se staly způsobilými k požádání o členství tři země. První z nich bylo Řecko, které se připojilo v roce 1981. Portugalsko a Španělsko následovaly v roce 1986. V roce 1993 byla vytvořena Evropská unie a o dva roky později se připojily Rakousko, Finsko a Švédsko. Tím se počet členů EU zvýšil na 15.

Brzy po druhé světové válce rozdělila železná opona Evropu na Východ a Západ. Začala studená válka, která trvala 40 let. Symbolem tohoto rozdělení byla Berlínská zeď, protože rozdělila město Berlín na dvě části. Po pádu komunismu v roce 1989 zahájily dříve komunistické země střední a východní Evropy proces demokratizace a požádaly o vstup do EU.

V roce 2004 přistoupilo k EU osm zemí ze střední a východní Evropy: Česko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Ve stejném roce se členy staly také středomořské ostrovy Kypr a Malta. V roce 2007 se připojily Bulharsko a Rumunsko, v roce 2013 následovalo Chorvatsko.

Připojení nových členských států EU rozšířilo společný trh a pomohlo v Evropě udržet mír a prosperitu. Každý nový člen musí být připraven podepsat smlouvy a přijmout celý soubor právních předpisů EU. Musí respektovat hodnoty EU, jako jsou zásady demokracie, právní stát a úcta k lidským právům a základním svobodám.

EU také udržuje silné vztahy se sousedními zeměmi za svými hranicemi. Evropská politika sousedství podporuje bezpečnost, stabilitu a prosperitu zemí na východ a jih od EU. Politika rozšíření EU navíc zahrnuje potenciální nové členy. Kromě „sousedního“ regionu jsou globální vztahy EU obvykle založeny na obchodních dohodách, partnerstvích a mnohostranné spolupráci.

Šesti zakládajícími zeměmi jsou Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemsko. Dne 1. ledna 1973 k Evropské unii přistoupily Dánsko, Irsko a Spojené království, a počet členských států se tak zvýšil na devět. Řecko se připojilo v roce 1981 a v roce 1986 následovaly Portugalsko a Španělsko. V roce 1995 přistoupily k Evropské unii Finsko, Rakousko a Švédsko. K největšímu rozšíření došlo v roce 2004, kdy k EU přistoupilo deset zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Bulharsko a Rumunsko přistoupily v roce 2007 a poslední zemí, která se připojila k EU v roce 2013, bylo Chorvatsko.

Nobelova cena míru

EU byla zřízena, aby mezi svými členy zajistila trvalý mír. Od jejího založení byly násilné vnitřní konflikty a příležitosti k vypuknutí války mezi Evropany značně omezeny. V roce 2012 bylo uznáno úsilí Evropské unie o mír, demokracii a lidská práva v Evropě i ve světě a byla jí udělena Nobelova cena míru. Finanční odměnu, která je s touto cenou spojena, ve výši 930 000 EUR – plus dalších 930 000 EUR od samotné EU – se rozhodla věnovat dětem, kterým byla odepřena možnost vyrůstat v míru.