Účastníci řízení
Odůvodnění rozsudku
Výrok

Účastníci řízení

Ve věci T‑322/03,

Telefon & Buch Verlagsgesellschaft mbH, se sídlem v Salcburku (Rakousko), zastoupená H. Zeinerem a M. Baldaresem del Barcem, advokáty,

žalobkyně,

proti

Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) , zastoupenému G. Schneiderem, jako zmocněncem,

žalovanému,

přičemž dalším účastníkem řízení před odvolacím senátem OHIM, vystupujícím jako vedlejší účastník řízení před Soudem, je

Herold Business Data GmbH & Co. KG, se sídlem v Mödling (Rakousko), zastoupená A. Lensing-Kramerem, C. von Nussbaum a U. Reesem, advokáty,

jejímž předmětem je žaloba podaná proti rozhodnutí prvního odvolacího senátu OHIM ze dne 19. června 2003 (spojené věci R 580/2001‑1 a R 592/2001‑1), týkajícímu se řízení o prohlášení neplatnosti mezi Herold Business Data AG a Telefon & Buch Verlagsgesellschaft mbH,

SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (třetí senát),

ve složení M. Jaeger, předseda, V. Tiili a O. Czúcz, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: J. Plingers, rada,

s přihlédnutím k žalobě došlé kanceláři Soudu dne 19. září 2003,

s přihlédnutím k vyjádření k žalobě došlému kanceláři Soudu dne 15. září 2004,

s přihlédnutím k vyjádření vedlejšího účastníka k žalobě došlému kanceláři Soudu dne 15. září 2004,

po jednání konaném dne 14. září 2005,

vydává tento

Rozsudek

Odůvodnění rozsudku

Skutečnosti předcházející sporu

1. Dne 2. října 1996 podala žalobkyně u Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) přihlášku ochranné známky Společenství podle nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146), ve znění pozdějších předpisů.

2. Ochrannou známkou, jejíž zápis byl požadován, je slovní označení WEISSE SEITEN. Výrobky a služby, pro něž byl zápis požadován, náleží do tříd 9, 16, 41 a 42 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků, a odpovídají následujícímu popisu:

– třída 9: „Přístroje a zařízení vědecké, elektrické, optické a pro signalizaci a kontrolu, navigační a zeměměřičské přístroje a nástroje, fotografické a kinematografické aparáty, přístroje a nástroje na vážení a měření, výukové a záchranné přístroje a vybavení; přístroje pro nahrávání, přenos a reprodukci zvuku a obrazu; magnetické nahrávací nosiče a nahraná elektronická paměťová média pro zařízení a přístroje k elektronickému zpracování dat, zvláště magnetické pásky, disky a CD-ROM; gramofonové desky; automatické distribuční stroje a mechanismy pro mincová zařízení; registrační pokladny, počítací stroje, vybavení pro zpracování informací a počítače; hasicí přístroje“;

– třída 16: „Papír, lepenka nebo výrobky z těchto materiálů, nezařazené do jiných tříd; tiskárenské výrobky, adresáře, referenční díla; materiály pro vázání knih; fotografie; papírenské výrobky; lepidla adhezní pro papírenství a použití v domácnosti; materiál pro umělce; štětce; psací stroje a kancelářské potřeby (kromě nábytku); učební a vyučovací pomůcky (kromě přístrojů); plastické obaly (nezařazené do jiných tříd); hrací karty; tiskařské typy; štočky“;

– třída 41: „Služby vydavatelství, především vydávání textů, knih, časopisů a novin“;

– třída 42: „Redaktorské služby“.

3. Přihlašovaná ochranná známka byla zapsána dne 28. září 1999.

4. Dne 14. února 2000 navrhla Herold Business Data GmbH & Co. KG, dříve Herold Business Data AG, aby byl tento zápis prohlášen za neplatný na základě čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení č. 40/94 z důvodu, že se na něj vztahují absolutní důvody zamítnutí zápisu stanovené v čl. 7 odst. 1 písm. b) až d) a g) uvedeného nařízení. Vedlejší účastník se odvolával na rozhodnutí zrušovacího oddělení Patentamt (rakouský patentový úřad) ze dne 6. listopadu 1998, které prohlásilo za neplatnou rakouskou ochrannou známku WEISSE SEITEN, a na rozhodnutí Oberste Patent- und Markensenat (rakouského Nejvyššího senátu pro ochranné známky a patenty) ze dne 22. září 1999, potvrzující rozhodnutí Patentamt, pokud jde o následující výrobky: „papír a tiskárenské výrobky“. Krom toho vedlejší účastník na podporu svého návrhu na prohlášení neplatnosti předložil zrušovacímu oddělení zejména následující dokumenty:

– „sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě o budoucím vývoji trhu s telefonními seznamy a jinými informačními službami v oblasti telekomunikací v konkurenčním prostředí“ ze dne 22. září 1995 (dále jen „sdělení Komise“);

– různé informace rakouské pošty týkající se telefonních seznamů;

– kopii objednávek rakouských telefonních seznamů pro roky 1993/1994 a 1994/1995;

– pokyny pro vydávání oficiálních seznamů, které bylo předmětem smlouvy z roku 1992 uzavřené mezi vedlejším účastníkem a rakouským poštovním a telegrafním úřadem;

– kopie korespondence mezi vedlejším účastníkem a jednotlivými ředitelstvími rakouského poštovního a telegrafního úřadu ohledně vydávání „Weiße Seiten“ (bílé stránky);

– výsledek vyhledávání na internetu.

5. Dne 5. dubna 2001 prohlásilo zrušovací oddělení částečnou neplatnost ochranné známky WEISSE SEITEN na základě čl. 7 odst. 1 písm. d) a čl. 7 odst. 2 nařízení č. 40/94, v rozsahu ve kterém se vztahuje na telefonní seznamy přejímající jména telefonních účastníků v tištěné formě nebo ve formě elektronických paměťových médií (třídy 9 a 16), jakož i na vydání takových telefonních seznamů přejímajících jména účastníků vydavatelstvím (třída 41). Omezilo tak seznam výrobků a služeb tím, že připojilo, co se týče třídy 9, údaj „z těchto výrobků se vylučují ty, které se týkají telefonních seznamů přejímajících jména účastníků nebo které tyto seznamy obsahují“, co se týče třídy 16, údaj „z těchto výrobků se vylučují telefonní seznamy přejímající jména účastníků“, a co se týče třídy 41, údaj „z těchto služeb se vylučuje vydávání telefonních seznamů přejímajících jména účastníků“. Ve zbývající části byl návrh na prohlášení neplatnosti zamítnut.

6. Jak vedlejší účastník, pokud jde o částečné zamítnutí návrhu na prohlášení neplatnosti, tak žalobkyně, pokud jde o částečné prohlášení neplatnosti její ochranné známky, podaly proti rozhodnutí zrušovacího oddělení u OHIM odvolání na základě článků 57 až 62 nařízení č. 40/94.

7. O těchto dvou odvoláních spojených na základě čl. 7 odst. 1 nařízení Komise (ES) č. 216/96 ze dne 5. února 1996, kterým se stanoví jednací řád odvolacích senátů OHIM (Úř. věst. L 28, s. 11; Zvl. vyd. 17/01, s. 221), rozhodl první odvolací senát rozhodnutím ze dne 19. června 2003 (spojené věci R 580/2001-1 a R 592/2001-1, dále jen „napadené rozhodnutí“) tak, že částečně vyhověl odvolání vedlejšího účastníka a zamítl odvolání žalobkyně. Zrušil rozhodnutí zrušovacího oddělení a prohlásil neplatnost ochranné známky WEISSE SEITEN pro následující výrobky a služby:

– třída 9: „Magnetické nahrávací nosiče a nahraná elektronická paměťová média pro zařízení a přístroje k elektronickému zpracování dat, zvláště magnetické pásky, disky a CD-ROM“;

– třída 16: „Papír, lepenka nebo výrobky z těchto materiálů, nezařazené do jiných tříd; tiskárenské výrobky, adresáře, referenční díla; materiál pro umělce; kancelářské potřeby (kromě nábytku); učební a vyučovací pomůcky (kromě přístrojů)“;

– třída 41: „Služby vydavatelství, především vydávání textů, knih, časopisů a novin“;

– třída 42: „Redaktorské služby“.

8. Odvolací senát měl nejprve za to, že co se týče výrobků náležejících do třídy 9, uvedených v předcházejícím bodě, a tiskárenských výrobků, adresářů a referenčních děl, náležejících do třídy 16, byl při zápisu ochranné známky WEISSE SEITEN porušen čl. 7 odst. 1 písm. d) nařízení č. 40/94. Krom toho měl za to, že se čl. 7 odst. 1 písm. b) a c) uvedeného nařízení rovněž použije, pokud jde o všechny výrobky a služby uvedené v předcházejícím bodě (dále jen „dotčené výrobky a služby“).

Návrhová žádání účastníků řízení

9. Žalobkyně navrhuje, aby Soud:

– změnil napadené rozhodnutí tak, že návrh na prohlášení neplatnosti bude v plném rozsahu zamítnut;

– podpůrně zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, ve kterém bylo vyhověno návrhu na prohlášení neplatnosti, a nařídil OHIM přijmout nové rozhodnutí, popřípadě po doplňujícím řízení, a zamítnout návrh na prohlášení neplatnosti v plném rozsahu;

– uložil OHIM náhradu nákladů řízení.

10. OHIM navrhuje, aby Soud:

– zamítl žalobu;

– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

11. Vedlejší účastník navrhuje, aby Soud žalobu zamítl.

K přípustnosti žaloby

12. Podle čl. 63 odst. 5 nařízení č. 40/94 musí být žaloba proti rozhodnutí odvolacího senátu OHIM podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení uvedeného rozhodnutí. Podle čl. 102 odst. 2 jednacího řádu Soudu se procesní lhůty prodlužují o jednotnou lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti.

13. V projednávaném případě bylo napadené rozhodnutí doručeno žalobkyni dne 1. července 2003. Lhůta pro podání žaloby tedy uplynula dne 11. září 2003, včetně lhůty z důvodu vzdálenosti.

14. Žaloba byla zajisté do kanceláře Soudu doručena telefaxem dne 8. září 2003, tedy před uplynutím lhůty pro podání žaloby.

15. V souladu s čl. 43 odst. 6 jednacího řádu je nicméně den, kdy je stejnopis podepsaného prvopisu podání doručen do kanceláře Soudu telefaxem, rozhodný pro účely zachování procesních lhůt pouze za podmínky, že podepsaný prvopis podání je doručen do kanceláře nejpozději do deseti dnů po přijetí telefaxu.

16. V projednávaném případě byl přitom prvopis žaloby doručen do kanceláře Soudu až dne 19. září 2003, tedy po uplynutí výše uvedené lhůty deseti dnů. Podle čl. 43 odst. 6 jednacího řádu je tedy rozhodný pro účely dodržení lhůty pro podání žaloby pouze den doručení podepsaného prvopisu, tedy 19. září 2003. Z toho vyplývá, že je namístě shledat, že žaloba byla podána po uplynutí této lhůty.

17. Žalobkyně nicméně uplatňuje, že se v jejím případě jedná o typický případ vyšší moci, nebo alespoň o nahodilou událost.

18. Je namístě uvést, že pojmy vyšší moci a nahodilé události zahrnují kromě objektivního prvku týkajícího se okolností neobvyklých a zvláštních pro dotyčnou stranu též subjektivní prvek týkající se povinnosti dotyčné strany předem se zabezpečit proti následkům neobvyklé události tím, že přijme vhodná opatření, aniž by podstoupila nadměrné oběti. Konkrétně dotyčná strana musí pečlivě sledovat průběh řízení a zejména prokázat vynaložení náležité péče za účelem dodržení stanovených lhůt (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. prosince 1994, Bayer v. Komise, C‑195/91 P, Recueil, s. I‑5619, bod 32). Pojmy vyšší moci a nahodilé události se tak nepoužijí na situaci, ve které by se obezřetná osoba jednající s náležitou péčí mohla objektivně vyhnout uplynutí lhůty pro podání žaloby (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 12. července 1984, Valsabbia v. Komise, 209/83, Recueil, s. 3089, bod 22, a usnesení Soudního dvora ze dne 18. ledna 2005, Zuazaga Meabe v. OHIM, C‑325/03 P, Sb. rozh. s. I‑403, bod 25).

19. V projednávaném případě žalobkyně přímo pověřila zasláním prvopisu své žaloby rakouskou poštu dne 9. září 2003, tedy den po zaslání telefaxu. Dále byla zásilka předána rakouskou poštou lucemburské poště dne 11. září 2003 a svěřena posledně uvedenou podniku Michel Greco dne 12. září 2003. Tomu však trvalo doručení zásilky do kanceláře Soudu sedm dní.

20. Hlavní či dokonce i výlučný důvod zpoždění lze tedy spatřovat v tom, že žaloba byla doručena Soudu až sedm dní poté, co došla do Lucemburku (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 2. března 1967, Simet a Feram v. Vysoký úřad, 25/65 a 26/65, Recueil, s. 39). Tuto okolnost je nutno s ohledem na žalobkyni považovat za nahodilou událost, a žalobkyni, která vynaložila náležitou péči, kterou lze očekávat od běžně obezřetného žalobce ohledně dodržování lhůt, není možno vytýkat, že svým chováním přispěla ke zpoždění.

21. V důsledku toho je žaloba přípustná.

K přípustnosti druhého bodu návrhového žádání

22. Ve druhé části svého druhého bodu návrhového žádání žalobkyně v podstatě Soud žádá, aby nařídil OHIM přijmout nové rozhodnutí a zamítnout návrh na prohlášení neplatnosti v plném rozsahu.

23. V tomto ohledu je třeba připomenout, že v souladu s čl. 63 odst. 6 nařízení č. 40/94 je OHIM povinen provést nezbytná opatření, aby vyhověl rozhodnutí soudu Společenství. Soudu tedy nepřísluší ukládat OHIM příkazy. OHIM totiž přísluší, aby vyvodil důsledky z výroku a odůvodnění rozsudků soudu Společenství [rozsudky Soudu ze dne 31. ledna 2001, Mitsubishi HiTec Paper Bielefeld v. OHIM (Giroform), T‑331/99, Recueil, s. II‑433, bod 33; ze dne 27. února 2002, Eurocool Logistik v. OHIM (EUROCOOL), T‑34/00, Recueil, s. II‑683, bod 12, a ze dne 3. července 2003, Alejandro v. OHIM – Anheuser-Busch (BUDMEN), T‑129/01, Recueil, s. II‑2251, bod 22].

24. Druhá část druhého bodu návrhového žádání žalobkyně je tedy nepřípustná.

K věci samé

25. Žalobkyně v podstatě uplatňuje na podporu své žaloby čtyři žalobní důvody. První žalobní důvod vychází z nesouladu napadeného rozhodnutí s rakouským rozhodnutím, a druhý, třetí a čtvrtý žalobní důvod vycházejí z porušení čl. 7 odst. 1 písm. d), c) a b) nařízení č. 40/94.

K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesouladu napadeného rozhodnutí s rakouským rozhodnutím

Argumenty účastníků řízení

26. Žalobkyně uplatňuje, že napadené rozhodnutí není soudržné, jelikož je založeno na jiném posouzení rakouské veřejnosti, než jaké provedly vnitrostátní rakouské orgány v rozhodnutí Oberste Patent- und Markensenat ze dne 22. září 1999.

27. OHIM připomíná, že není právně povinen zajišťovat soudržnost svých rozhodnutí s vnitrostátními rozhodnutími. Krom toho nebyly posuzované skutečnosti totožné, jelikož vnitrostátní orgány založily své rozhodnutí na jazykových zvyklostech v Rakousku, zatímco OHIM musel vzít v úvahu jazykové zvyklosti na celém vnitřním trhu, a tedy rovněž v Německu.

28. Navíc OHIM zdůrazňuje, že rozhodnutí Oberste Patent- und Markensenat potvrdilo neplatnost rakouské ochranné známky WEISSE SEITEN v rozsahu, ve kterém se vztahuje na výrobky „papír a tiskárenské výrobky“ z důvodu její popisné povahy (ve smyslu „stránky bílé barvy“), a že jsou tedy rozhodnutí v tomto ohledu soudržná.

29. Vedlejší účastník připomíná, že neexistuje žádná povinnost OHIM připojit se k posouzení vnitrostátního orgánu, takže rozhodnutí ze dne 22. září 1999 není relevantní pro určení vnímání dotčené ochranné známky rakouskou veřejností.

Závěry Soudu

30. Je namístě uvést, že OHIM není povinen své posouzení vnímání dotčené ochranné známky relevantní veřejností založit na vnitrostátním rozhodnutí. Systém Společenství upravující ochranné známky je autonomním systémem, tvořeným souborem pravidel, který sleduje cíle, které jsou pro něj specifické, přičemž jeho provádění je nezávislé na jakémkoli vnitrostátním systému [rozsudek Soudu ze dne 5. prosince 2000, Messe München v. OHIM (electronica), T‑32/00, Recueil, s. II‑3829, bod 47]. Způsobilost označení k zápisu jako ochranné známky Společenství musí tedy být posuzována pouze na základě relevantní právní úpravy Společenství. OHIM a případně soud Společenství nejsou vázány rozhodnutím přijatým na úrovni členského státu nebo třetí země, které připouští způsobilost téhož označení k zápisu jako národní ochranné známky. Tak je tomu i v případě, že takové rozhodnutí je přijato podle vnitrostátní právní úpravy harmonizované podle první směrnice Rady 89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (Úř. věst. 1989, L 40, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 92), nebo v zemi, která patří k jazykové oblasti, ze které dotčené slovní označení pochází [rozsudek Soudu ze dne 27. února 2002, Streamserve v. OHIM (STREAMSERVE), T‑106/00, Recueil, s. II‑723, bod 47, a ze dne 22. června 2005, Metso Paper Automation v. OHIM (PAPERLAB), T‑19/04, Sb. rozh. s. II-2383, bod 37].

31. Existence případného nesouladu mezi napadeným rozhodnutím a rakouským rozhodnutím tedy nemůže představovat porušení relevantní právní úpravy Společenství. Soud přezkoumá v rámci ostatních žalobních důvodů, zda OHIM v projednávaném případě správně analyzoval vnímaní relevantní veřejnosti.

32. V důsledku toho je třeba první žalobní důvod zamítnout.

K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 7 odst. 1 písm. d) nařízení č. 40/94

Argumenty účastníků řízení

33. Žalobkyně zpochybňuje posouzení odvolacího senátu, podle kterého se slovní spojení „weiße Seiten“ stalo součástí německého jazyka jako synonymum pro „alphabetisches Teilnehmerverzeichnis“ (abecední seznam účastníků) nejpozději v okamžiku zveřejnění sdělení Komise v roce 1995 a že bylo ve smyslu abecedního telefonního seznamu v Rakousku užíváno již předtím. Tvrdí, že pouze název objektivně srozumitelný většině dotčených kruhů a obvykle užívaný může představovat absolutní důvod pro zamítnutí podle čl. 7 odst. 1 písm. d) nařízení č. 40/94. Sporadické užívání označení jako druhového názvu dotčenými kruhy však nepostačuje k tomu, aby se označení takovým názvem stalo.

34. Podle žalobkyně je možné, že v anglicky mluvícím prostoru jsou pojmy „Yellow Pages“ (žluté stránky) a „White Pages“ (bílé stránky) užívány pro označení firemní části a administrativní části telefonního seznamu nebo adresáře. V běžné německé mluvě, z důvodu rozšířeného užívání názvu „gelbe Seiten“ (žluté stránky), se toto označení stalo obecným obvyklým údajem pro označení firemního seznamu. Nicméně v německy mluvícím prostoru se slovní spojení „weiße Seiten“ nikdy nestalo obvyklým pro druhové označení administrativních částí telefonních seznamů nebo adresářů. Ve sdělení Komise se navíc jednalo spíše o překlad anglického názvu „White Pages“, než o vytvoření nového objektivního názvu v německém jazyce.

35. Žalobkyně uplatňuje, že skutečnost, že někdo jiný, kdo nenechal ve svůj prospěch zapsat výlučné právo, již jednou užil nebo dokonce sporadicky užil takové originální slovní spojení nepřímo označující výrobky, nemůže odůvodnit překážku zápisu objektivního názvu, neboť podle jejího názoru chybí prvek obvyklého užívání veřejností a užívání v běžném jazyce. Pouze v případě, že by byl takový název převzat rovněž ostatními konkurenty a obecně užíván, mohla by se vyvinout poctivá zvyklost a označení by se mohlo stát prvkem běžného jazyka. Ve spisu však bylo pouze konstatováno, že vedlejší účastník již v některých výjimečných případech užil tento název, přičemž ho doplnil odpovídajícími vysvětlivkami pro zlepšení jeho pochopení. Spis neobsahuje nejmenší důkaz o tom, že se tento originální název publikace stal prvkem běžného německého jazyka. Takový vývoj označení nelze předpokládat a hypoteticky vyvozovat, ale musí být prokázán. Sám OHIM navzdory námitkám průzkumového referenta povolil bez omezení ochrannou známku WEISSE SEITEN, jelikož měl za to, že název se nestal pro veřejnost obvyklým a není součástí obecné slovní zásoby německého jazyka. V tomto případě by bylo úkolem osoby navrhující prohlášení neplatnosti, tedy vedlejšího účastníka, aby prokázal, že OHIM v průběhu řízení o zápisu nerespektoval podstatný aspekt spočívající v existenci absolutního důvodu zamítnutí.

36. I kdyby bylo nutno připustit, že Komise a rakouský poštovní a telegrafní úřad vytvořily, zveřejněním a sporadickým užíváním slovního spojení „weiße Seiten“ doplněného vysvětlivkami, objektivní název, odvolací senát neuvedl důvody, pro které se tento název použije rovněž na jiné výrobky a služby než telefonní seznamy v knižní podobě. Napadené rozhodnutí neobsahuje žádné odůvodnění vysvětlující, proč by se elektronický soubor nebo internetová stránka, které se nazývají „WEISSE SEITEN“ a které nejsou ani bílé ani tvořené stránkami, nemohly nazývat „WEISSE SEITEN“, a proč se jedná o objektivní název.

37. OHIM nejprve zdůrazňuje, že odvolací senát nebo zrušovací oddělení nikdy netvrdily, že jednorázové použití slovního spojení „weiße Seiten“ Komisí je dostatečné pro zamítnutí zápisu. Toto použití bylo považováno za vyjádření okamžiku, kdy bylo toto slovní spojení ve vývoji jazyka představeno jako druhové i na evropské úrovni, alespoň v odborných kruzích, jak bylo konstatováno v rozhodnutí zrušovacího oddělení, nebo jako odraz nejzazšího okamžiku, kdy vstoupilo do německého jazyka jako synonymum abecedního seznamu účastníků, jak bylo konstatováno v napadeném rozhodnutí.

38. Závěr odvolacího senátu, podle kterého se dotčené slovní spojení stalo druhovým výrazem již přede dnem podání přihlášky k zápisu, je výsledkem analýzy rozsáhlých dokumentů pocházejících z rakouského a německého jazykového prostoru a sdělení Komise. Navíc bylo posledně uvedené sdělení založeno na dokumentech a studiích, které již užívaly slovní spojení „weiße Seiten“ jako druhový pojem. Poznámky pod čarou, jakož i údaje o pramenech v tabulkách, totiž odkazují na studii provedenou v roce 1992 společností Coopers & Lybrand, Deloitte, kde byl již tento pojem použit. Sdělení Komise tedy nemůže být označeno za jednorázové použití, ale za vhodný důkaz, že se toto slovní spojení stalo, alespoň v odborných kruzích, druhovým označením abecedního seznamu účastníků.

39. Mimoto není užívání tohoto pojmu omezeno pouze na Německo a Rakousko, neboť je již dlouho užíván rovněž v Lucembursku.

40. Podle OHIM tedy není pochyb o tom, že pojem „weiße Seiten“ byl již v němčině druhovým pojmem ke dni podání přihlášky k zápisu. „Poctivými a zavedenými obchodními zvyklostmi“ je třeba rozumět obchodní užívání, obchodní obyčej. Obvyklé užívání v omezenější skupině, než je obecná veřejnost, je tedy dostatečným základem důvodu zamítnutí. V každém případě se dotčené slovní spojení nejpozději ke dni sdělení Komise, které bylo určeno široké veřejnosti, stalo rovněž obvyklým v běžném jazyce.

41. OHIM upozorňuje na to, že co se týče elektronických paměťových médií, chápe žalobkyně nesprávně pojem „weiße Seiten“, jelikož ho zaměňuje s pojmem „weißfarbige Seiten“ (stránky bílé barvy) a zdůrazňuje skutečnost, že elektronické paměťové médium není bílé a nemá stránky. Odvolací senát měl správně za to, že jelikož jsou telefonní seznamy rovněž nabízeny v elektronické podobě, může být takový nosič informací rovněž přesněji popsán pojmem „weiße Seiten“.

42. Vedlejší účastník tvrdí, že odvolací senát správně shledal, že slovní spojení „weiße Seiten“ je údaj, který se stal běžným pro označení abecedně řazených seznamů čísel telefonních účastníků.

43. Dokumenty rakouského poštovního a telegrafního úřadu prokazují, že toto slovní spojení bylo již v Rakousku obvyklé v letech 1992/1993. Jelikož byl v objednávkách užíván samotný pojem „weiße Seiten“ bez dalšího údaje, dochází vedlejší účastník k závěru, že rakouský zákazník pošt mohl obdržet seznam, pouze pokud znal význam tohoto pojmu. Vysvětlující údaj „seznam účastníků“ nebyl tedy nezbytný pro porozumění dotčeného pojmu zákazníkem pošty. Samotný údaj o druhu výrobku („seznam účastníků“) vedle názvu výrobku („weiße Seiten“), stejně jako souběžné užití výrazů „firemní seznam“ a „gelbe Seiten“, tedy nebrání předpokladu, že se jedná o název, který se stal pro výrobek obvyklým.

44. Podle vedlejšího účastníka nebylo toto užívání jednorázové nebo sporadické. Určujícím bodem není počet předložených dokumentů, ale význam a obsah těchto dokumentů. Informační leták byl rozeslán všem rakouským domácnostem, které se s ním seznámily. Navíc není užívání dotčeného názvu všemi konkurenty nebo jejich velkou částí nijak nezbytné pro prokázání, že název výrobku se stal obvyklým. Důležité je vědět, zda je název veřejností obecně považován za obvyklý. Hlavním důvodem vývoje ochranné známky zahrnující druhové označení je obecně skutečnost, že během relativně dlouhého období existuje na trhu pouze jediný dodavatel určitého výrobku, a veřejnost z tohoto důvodu užívá ochrannou známku a název výrobku jako synonyma. Z důvodu monopolního postavení státu neexistoval v oblasti oficiálních telefonních seznamů kromě rakouských pošt v letech 1992 a 1993 žádný jiný dodavatel oficiálních seznamů.

45. Pokud jde o sdělení Komise, to prokazuje, že dotčené slovní spojení bylo rovněž užíváno v jiných zemích jako obvyklý název pro označení seznamů účastníků. Komise užila ve své prezentaci stavu trhu pojmů a názvů, se kterými se setkala v rámci předběžné analýzy. Název „weiße Seiten“ tedy není svévolným novým výtvorem Komise, ale na trhu telefonních seznamů již běžným názvem.

46. S odkazem na vyhledávání provedená u příležitosti projednávané žaloby na internetu vedlejší účastník prohlašuje, že pojem „weiße Seiten“ je užíván zejména pro Belgii („pages blanches“), Francii („pages blanches“), Itálii („pagine bianche“), Rumunsko („white pages“), San Marino („pagine bianche“), Švýcarsko („pagine bianche“), Maroko („pages blanches“), Mexiko („paginas blancas“), jakož i pro Austrálii a Nový Zéland („white pages“). Vedlejší účastník zdůrazňuje, že užívání tohoto pojmu v jiných jazycích Evropské unie je relevantní, jelikož postup založený na existenci ochranné známky zapsané v německy mluvícím prostoru Evropské unie proti názvu užívanému v jiném jazyce, ale identickému, je možný.

47. Dále vedlejší účastník uvádí, že jelikož absolutní důvod zamítnutí stanovený v čl. 7 odst. 1 písm. d) nařízení č. 40/94 existoval již v okamžiku podání přihlášky ochranné známky v roce 1996, jakož i v okamžiku jejího zápisu v roce 1999, není případná existence postupu bránícího vývoji k obvyklému názvu rozhodující.

48. Konečně vedlejší účastník uplatňuje, že název „weiße Seiten“ je obecným názvem pro seznamy účastníků, takže nepokrývá pouze seznamy v tištěné verzi, ale všechny formy seznamů účastníků, nezávisle na druhu nosiče.

Závěry Soudu

49. Je namístě připomenout, že čl. 7 odst. 1 písm. d) nařízení č. 40/94 musí být vykládán v tom smyslu, že brání zápisu ochranné známky, pouze pokud se označení nebo údaje, ze kterých je tato ochranná známka výlučně složena, staly obvyklými v běžném jazyce nebo v poctivých a zavedených obchodních zvyklostech pro označení výrobků nebo služeb, pro které je uvedená ochranná známka předložena k zápisu [viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 4. října 2001, Merz & Krell, C‑517/99, Recueil, s. I‑6959, bod 31, a rozsudek Soudu ze dne 5. března 2003, Alcon v. OHIM – Dr. Robert Winzer Pharma (BSS), T‑237/01, Recueil, s. II‑411, bod 37]. Je tak třeba uvést, že obvyklost ochranné známky může být posouzena pouze jednak ve vztahu k výrobkům a službám, na které se ochranná známka vztahuje, i když dotčené ustanovení na ně výslovně neodkazuje, a jednak ve vztahu k tomu, jak ochrannou známku vnímá cílová veřejnost (výše uvedený rozsudek BSS, bod 37).

50. Co se týče cílové veřejnosti, je třeba konstatovat, že obvyklost označení se posuzuje s ohledem na předpokládané očekávání průměrného spotřebitele dotčeného druhu výrobku, o kterém se má za to, že je běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný (výše uvedený rozsudek BSS, bod 38).

51. Krom toho, i když se působnosti čl. 7 odst. 1 písm. c) a čl. 7 odst. 1 písm. d) nařízení č. 40/94 zjevně překrývají, vyloučení zápisu ochranných známek, na které se vztahuje posledně uvedené ustanovení, není založeno na popisné povaze těchto ochranných známek, ale na užívání v oblasti obchodu, do které spadá obchodování s výrobky nebo službami, pro které byly uvedené ochranné známky předloženy k zápisu (viz obdobně výše uvedené rozsudky Merz & Krell, bod 35, a BSS, bod 39).

52. Konečně, označení nebo údaje tvořící ochrannou známku, jež se staly obvyklými v běžném jazyce nebo v poctivých a zavedených obchodních zvyklostech pro označení výrobků či služeb, na které se tato ochranná známka vztahuje, nejsou schopné odlišit výrobky nebo služby jednoho podniku od výrobků nebo služeb jiných podniků, a proto nesplňují základní funkci uvedené ochranné známky (viz obdobně výše uvedené rozsudky Merz & Krell, bod 37, a BSS, bod 40).

53. V projednávaném případě měl odvolací senát za to, že zápis ochranné známky WEISSE SEITEN musí být prohlášen za neplatný na základě čl. 7 odst. 1 písm. d) nařízení č. 40/94, pokud jde o „magnetické nahrávací nosiče a nahraná elektronická paměťová média pro zařízení a přístroje k elektronickému zpracování dat, zvláště magnetické pásky, disky a CD-ROM“, náležející do třídy 9, a „tiskárenské výrobky, adresáře, referenční díla“, náležející do třídy 16. Obvyklost slovního spojení „weiße Seiten“ musí tedy být analyzována ve vztahu k těmto výrobkům.

54. Vzhledem k tomu že tyto výrobky jsou určeny spotřebiteli obecně, jde o analýzu vnímání průměrného spotřebitele. Krom toho, jelikož je dotčená ochranná známka složena z německých slov, je tento průměrný spotřebitel německy mluvící.

55. Je namístě uvést, že dokumenty předložené vedlejším účastníkem před OHIM, vyjmenované v bodě 4 výše, týkající se obvyklosti slovního spojení „weiße Seiten“ pro cílovou veřejnost, prokazují, že se toto slovní spojení stalo běžným druhovým názvem telefonního seznamu osob.

56. Ze sdělení Komise vyplývá, že několikrát užila pojem „weiße Seiten“, ve vztahu k „alphabetisches Teilnehmerverzeichnis“. Tento pojem je užíván někdy samostatně, někdy ve spojení s posledně uvedeným popisem. Rovněž slovní spojení „gelbe Seiten“ je v tomto sdělení užíváno, ve smyslu telefonního seznamu firem. Jelikož toto sdělení pochází ze září 1995, prokazuje, že se pojem „weiße Seiten“ stal součástí německého jazyka nejpozději v této době. Navíc, jak správně uvedl OHIM, odkazuje toto sdělení na studii provedenou v roce 1992 společností Coopers & Lybrand, Deloitte, která již tento pojem uvádí.

57. Argument žalobkyně, podle kterého se jedná spíše o překlad anglického názvu „White Pages“ než o vytvoření nového objektivního názvu v německém jazyce, nelze přijmout. Jelikož jsou totiž dokumenty orgánů překládány překladateli do jejich mateřského jazyka, užívají tyto osoby, pokud je to možné, idiomatické nebo vžité názvy a výrazy.

58. V každém případě různé informační dokumenty pocházející od rakouské pošty týkající se telefonních seznamů prokazují, že slovní spojení „weiße Seiten“ bylo v Rakousku ve smyslu telefonního seznamu osob užíváno již nejpozději od roku 1992. Tyto dokumenty byly vyhotoveny rakouskou poštou a některé z nich byly zaslány všem účastníkům, zatímco ostatní byly určeny široké veřejnosti. Všechny tyto dokumenty se týkají období před podáním přihlášky ochranné známky WEISSE SEITEN. Z těchto dokumentů vyplývá, že užívání slovního spojení „weiße Seiten“ nebylo sporadické, jak uplatňuje žalobkyně, ale že rakouská pošta měla za to, že jeho význam je široké veřejnosti znám, protože jinak by jej ve svých informačních letácích neužívala.

59. Pokud jde o objednávky rakouských telefonních seznamů, je namístě uvést, že byly vystaveny vedlejším účastníkem. Týkají se let 1993/1994 a 1994/1995 a obsahují jak slovní spojení „weiße Seiten“, tak slovní spojení „gelbe Seiten“ bez jakéhokoliv doplňujícího vysvětlení. Předpokládalo se tedy, že ti, kdo obdrželi tyto objednávky, znají význam slovního spojení „weiße Seiten“.

60. Rovněž z pokynů pro vydávání oficiálních seznamů, které bylo předmětem smlouvy z roku 1992 uzavřené mezi vedlejším účastníkem a rakouským poštovním a telegrafním úřadem a z korespondence mezi vedlejším účastníkem a jednotlivými ředitelstvími rakouského poštovního a telegrafního úřadu, pokud jde o vydávání „Weiße Seiten“, vyplývá, že vedlejší účastník a úřad užívali ve své korespondenci od roku 1992 slovní spojení „weiße Seiten“ bez dalšího vysvětlení jeho významu.

61. Krom toho vyplývá z vyhledávání provedeného na internetu dne 8. srpna 2000, že jak výraz „weiße Seiten“, tak výraz „weisse Seiten“ odkazují na telefonní seznamy, zejména v elektronické podobě nebo na CD‑ROMu.

62. I když tyto posledně uvedené dokumenty byly shromážděny čtyři roky po podání přihlášky ochranné známky WEISSE SEITEN, potvrzují nastalý jazykový vývoj a závěry vyplývající z dokumentů týkajících se období před podáním přihlášky.

63. Navíc z rozhodnutí Oberste Patent- und Markensenat skutečně vyplývá, že rakouská ochranná známka WEISSE SEITEN byla prohlášena za neplatnou, pokud jde o následující výrobky: „papír a tiskárenské výrobky“.

64. Mimoto se vedlejší účastník odvolává na výsledek vyhledávání provedeného na internetu u příležitosti projednávané žaloby, přiložený k jeho vyjádření k žalobě, aby dokázal, že se pojem „weiße Seiten“ vyskytuje v několika zemích. Stejně tak se OHIM odvolává na výsledek vyhledávání provedeného na internetu, přiložený k jeho vyjádření k žalobě.

65. Je namístě konstatovat, že tyto písemnosti předložené poprvé před Soudem nemohou být vzaty v úvahu. Žaloba před Soudem se totiž týká kontroly legality rozhodnutí odvolacích senátů OHIM ve smyslu článku 63 nařízení č. 40/94, takže funkcí Soudu není znovu zkoumat skutkové okolnosti ve světle dokumentů, které byly poprvé předloženy až před Soudem. Je tudíž třeba odmítnout výše uvedené dokumenty, aniž by bylo nutno zkoumat jejich důkazní sílu [rozsudky Soudu ze dne 18. února 2004, Koubi v. OHIM − Flabesa (CONFORFLEX), T‑10/03, Recueil, s. II‑719, bod 52; ze dne 29. dubna 2004, Eurocermex v. OHIM (Tvar pivní láhve), T‑399/02, Recueil, s. II-1391, bod 52; a ze dne 21. dubna 2005, Ampafrance v. OHIM – Johnson & Johnson (monBeBé), T‑164/03, Sb. rozh. s. I‑1391, bod 29].

66. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací senát měl správně za to, že doklady předložené vedlejším účastníkem před OHIM jsou dostatečné pro prokázání, že pro cílovou veřejnost se „weiße Seiten“ ke dni podání přihlášky k zápisu ochranné známky WEISSE SEITEN žalobkyní stalo obvyklým slovním spojením jako druhový název telefonního seznamu osob. Mimoto je třeba uvést, že žalobkyně nepředložila před OHIM důkazy, které by mohly prokázat, že ochranná známka WEISSE SEITEN nespadá do rozsahu působnosti absolutního důvodu zamítnutí podle čl. 7 odst. 1 písm. d) nařízení č. 40/94.

67. Co se týče argumentu žalobkyně, podle kterého odvolací senát neuvedl důvody, pro které se absolutní důvod zamítnutí stanovený v čl. 7 odst. 1 písm. d) nařízení č. 40/94 použije rovněž na jiné výrobky a služby než telefonní seznamy v knižní podobě, není namístě jej přijmout. Odvolací senát totiž v bodě 40 napadeného rozhodnutí uvedl následující: „Telefonní seznamy nejsou nabízeny pouze na papíře, ale také v elektronické podobě. Navrhovatelka neplatnosti uvádí již od konce 80. let na trh různé telefonní seznamy na elektronických nosičích. Mimoto telefonní seznamy nejsou dnes nabízeny již jen na CD-ROMu, tedy na elektronických paměťových médiích, ale jsou rovněž přímo dostupné na internetu.“ Zopakoval, v bodě 53 napadeného rozhodnutí, v rámci průzkumu tohoto absolutního důvodu zamítnutí, že „telefonní seznamy [nejsou] nabízeny pouze na papíře, ale rovněž v elektronické podobě“, a že „jsou rovněž přímo dostupné na internetu“.

68. Mimoto v bodě 41 napadeného rozhodnutí shledal, že „[i] když není výraz běžně v obchodě užíván pro prezentaci všech výrobků, na které se vztahuje přihláška k zápisu, je to právě uvedený druhový výraz, ke kterému je třeba přihlédnout při zjišťování existence absolutního důvodu zamítnutí“. Odvolací senát měl za to, že nemůže „činit rozdíl mezi různými výrobky, na které se vztahuje uvedený výraz, tedy např. mezi romány (zábavnými) a telefonními seznamy“, a musí „posoudit nedostatek rozlišovací způsobilosti s ohledem na všechny výrobky uvedené na seznamu, který je přiložen k přihlášce“.

69. Z těchto úryvků vyplývá, že odvolací senát uvedl důvody, pro které měl za to, že se tento absolutní důvod zamítnutí použije rovněž na „magnetické nahrávací nosiče a nahraná elektronická paměťová média pro zařízení a přístroje k elektronickému zpracování dat, zvláště magnetické pásky, disky a CD-ROM“, náležející do třídy 9, a na „tiskárenské výrobky, adresáře, referenční díla“, náležející do třídy 16, a tak splnil povinnost odůvodnění stanovenou v článku 73 nařízení č. 40/94.

70. Dále je namístě přezkoumat opodstatněnost tohoto odůvodnění.

71. Je nepochybné, že telefonní seznamy osob jsou k dispozici nejen v papírové verzi, ale rovněž v elektronické podobě, na internetu a na CD‑ROMu. Soud již měl dříve příležitost zdůraznit, pokud jde o „nahraná elektronická paměťová média pro zařízení a přístroje k elektronickému zpracování dat, zvláště CD-ROM“ a „tiskárenské výrobky, adresáře, referenční díla“, že tyto výrobky zahrnují různé druhy výrobků, které mohou obsahovat, buď na elektronickém nosiči nebo na papíře, telefonní nebo komunikační seznamy [rozsudek Soudu ze dne 14. června 2001, Telefon & Buch v. OHIM (UNIVERSALTELEFONBUCH a UNIVERSALKOMMUNIKATIONSVERZEICHNIS), T‑357/99 a T‑358/99, Recueil, s. II‑1705, bod 26].

72. Slovní spojení „weiße Seiten“ je tedy nutno považovat rovněž za obvyklý název pro elektronické seznamy, jak také vyplývá z vyhledávání provedeného na internetu vedlejším účastníkem během správního řízení před OHIM.

73. Pokud jde o „magnetické nahrávací nosiče a nahraná elektronická paměťová média pro zařízení a přístroje k elektronickému zpracování dat, zvláště magnetické pásky, disky a CD-ROM“, náležející do třídy 9, je třeba uvést, že žalobkyně požádala o zápis dotčené ochranné známky pro celou tuto kategorii výrobků bez rozlišení.

74. V důsledku toho je namístě potvrdit posouzení odvolacího senátu vztahující se na celou tuto kategorii [viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 7. června 2001, DKV v. OHIM (EuroHealth), T‑359/99, Recueil, s. II‑1645, bod 33; výše uvedený rozsudek STREAMSERVE, bod 46; rozsudky Soudu ze dne 20. března 2002, DaimlerChrysler v. OHIM (TELE AID), T‑355/00, Recueil, s. II‑1939, bod 34; DaimlerChrysler v. OHIM (CARCARD), T‑356/00, Recueil, s. II‑1963, body 33 a 36, a DaimlerChrysler v. OHIM (TRUCKCARD), T‑358/00, Recueil, s. II‑1993, body 34 a 37].

75. Pokud jde o „tiskárenské výrobky, adresáře, referenční díla“ náležející do třídy 16, mezi něž patří telefonní seznamy na papíře, je vzhledem k tomu, že žalobkyně neprovedla žádné rozlišení v rámci této druhové kategorie, namístě potvrdit posouzení odvolacího senátu vztahující se na celou tuto kategorii.

76. Za těchto okolností je třeba shledat, že odvolací senát správně prohlásil zápis ochranné známky WEISSE SEITEN za neplatný na základě čl. 7 odst. 1 písm. d) nařízení č. 40/94, pokud jde o „magnetické nahrávací nosiče a nahraná elektronická paměťová média pro zařízení a přístroje k elektronickému zpracování dat, zvláště magnetické pásky, disky a CD-ROM“, náležející do třídy 9, a „tiskárenské výrobky, adresáře, referenční díla“, náležející do třídy 16.

77. V důsledku toho je třeba zamítnout druhý žalobní důvod žalobkyně.

Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení č. 40/94

Argumenty účastníků řízení

78. Žalobkyně konstatuje, že označení WEISSE SEITEN bylo vytvořeno v souladu s pravidly německé mluvnice. Nikomu nemůže uniknout, že ochranná známka je složena z označení barvy „weiß“ (bílý) a slova „Seiten“ (stránky, strany), kterému je možno přiřadit více významů. Nicméně absolutní důvod zamítnutí podle čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení č. 40/94 může případně existovat, pouze pokud označení umožňuje poskytnout relevantní informaci o dotyčných výrobcích a službách.

79. Žalobkyně zdůrazňuje, že publikace není tvořena bílými stránkami, neboť téměř všechny publikace jsou tištěny černou barvou na bílém papíře. Slovo „Seiten“ tedy nemůže označovat knihu, neboť stránky jsou pouze jedním prvkem, z nichž se taková kniha skládá, a tento výraz tedy nepostačuje k tomu, aby spotřebiteli sdělil, že obdrží knihu, pokud požádá o „weiße Seiten“. Co se týče bílého papíru, žalobkyně zdůrazňuje, že čistý papír není nikdy označován slovem „Seiten“ (stránky), jelikož stránky jsou pouze částí publikace.

80. Podle žalobkyně by nikdo, kdo se setká s označením WEISSE SEITEN, nepomyslel na redaktorské, vydavatelské nebo publikační služby. Slovo „Seite“ (stránka, strana) nemůže nikdy označovat službu a údaj o barvě „weiß“ také nemůže připomínat služby.

81. Žalobkyně tedy dochází k závěru, že jelikož pojem „weiße Seiten“ nemůže popsat náležitým způsobem a snadno pochopitelnou formou základní vlastnost žádného dotčeného výrobku a služby, s výjimkou papíru, pro který také není popisný, nemůže být ochranná známka WEISSE SEITEN považována za popisnou pro žádný z těchto výrobků a služeb.

82. OHIM upozorňuje na to, že žalobkyně nesprávně vykládá napadené rozhodnutí. Pokud jde o „tiskárenské výrobky, adresáře, referenční díla“ a „magnetické nahrávací nosiče a nahraná elektronická paměťová média pro zařízení a přístroje k elektronickému zpracování dat, zvláště magnetické pásky, disky a CD-ROM“, popisuje označení WEISSE SEITEN označované výrobky jako synonymum telefonního seznamu osob, a nikoliv z důvodu bílé barvy stránek knih. Navíc je označení, které se stalo obvyklým v běžném jazyce, zpravidla rovněž popisné.

83. OHIM zdůrazňuje, že i když je určité označení popisné pouze pro část výrobků zahrnutých do určité kategorie, nemůže být pro tuto kategorii zapsáno. Jelikož označení WEISSE SEITEN popisuje telefonní seznam osob, nemůže být zapsáno ani pro tiskárenské výrobky (tisky), ledaže by přihlašovatel nebo majitel ochranné známky přistoupil k náležitému omezení seznamu výrobků a služeb, takže z něj budou vyloučeny adresáře.

84. Význam „weißfarbige Seiten“ přiřazuje odvolací senát pouze následujícím výrobkům: „papír, lepenka nebo výrobky z těchto materiálů, nezařazené do jiných tříd; materiál pro umělce; kancelářské potřeby (kromě nábytku); učební a vyučovací pomůcky (kromě přístrojů)“. Podle OHIM může být pojem „weiße Seiten“ užíván jako synonymum pro „weißfarbige Blätter“ (listy bílé barvy). Označení WEISSE SEITEN by tedy popisovalo všechny tyto výrobky. OHIM nicméně uvádí, že otázka, zda spotřebitel vnímá toto označení rovněž jako synonymum popisující „učební a vyučovací pomůcky (kromě přístrojů)“ zůstává nerozhodnutá, jelikož žalobkyně výslovně nenapadla toto posouzení ve vztahu k těmto výrobkům.

85. Vedlejší účastník tvrdí, že označení WEISSE SEITEN představuje přímý a konkrétní údaj o vlastnosti a jakosti nebo o účelu dotčených výrobků a služeb ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení č. 40/94.

86. Podle vedlejšího účastníka jsou výrazy „Seite“ a „Blätter“ užívány jako synonyma, jak to dokazuje článek vyšlý v GEO, jakož i jiné dokumenty, které předložil v rámci řízení před OHIM.

87. Jelikož údaj „weiß“ slouží k označení stránek nebo listů, které nejsou potištěny a tak jsou prodávány, popisuje tímto způsobem jakost stránek, které jsou k dostání v obchodě, takže pojem „weiße Seiten“ slouží k označení druhu a jakosti tohoto výrobku.

Závěry Soudu

88. Podle čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení č. 40/94 se do rejstříku nezapíšou „ochranné známky, které jsou tvořeny výlučně označeními nebo údaji, které mohou sloužit v oblasti obchodu k označení druhu, jakosti, množství, účelu, hodnoty, zeměpisného původu nebo doby výroby výrobků nebo poskytnutí služby nebo jiných jejich vlastností“. Krom toho čl. 7 odst. 2 téhož nařízení stanoví, že „odstavec 1 se použije, i když důvody k zamítnutí existují jen v části Společenství“.

89. Ustanovení čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení č. 40/94 sleduje cíl obecného zájmu, který vyžaduje, aby označení nebo údaje popisující vlastnosti výrobků nebo služeb, pro které je zápis požadován, mohly být všemi volně užívány. Toto ustanovení zabraňuje tedy tomu, aby taková označení nebo údaje byly vyhrazeny pouze jedinému podniku z důvodu jejich zápisu jako ochranné známky [rozsudek Soudního dvora ze dne 23. října 2003, OHIM v. Wrigley, C‑191/01 P, Recueil, s. I‑12447, bod 31, a rozsudek Soudu ze dne 27. února 2002, Ellos v. OHIM (ELLOS), T‑219/00, Recueil, s. II‑753, bod 27].

90. Z tohoto hlediska jsou takovými označeními a údaji, na které se vztahuje uvedené ustanovení, ta označení a údaje, které mohou z hlediska cílové veřejnosti při běžném užívání sloužit, buď přímo, nebo uvedením jedné z jejich základních vlastností, k označení výrobku nebo služby, pro které je zápis požadován (rozsudek Soudního dvora ze dne 20. září 2001, Procter & Gamble v. OHIM, C‑383/99 P, Recueil, s. I‑6251, bod 39). Posouzení popisné povahy označení tedy může být provedeno pouze jednak ve vztahu k dotyčným výrobkům nebo službám a jednak ve vztahu k tomu, jak jej vnímá relevantní veřejnost (výše uvedený rozsudek CARCARD, bod 25).

91. Za účelem použití čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení č. 40/94 je tedy třeba zkoumat s ohledem na význam, který má dotčená slovní ochranná známka, zda z pohledu relevantní veřejnosti existuje dostatečně přímý a konkrétní vztah mezi touto ochrannou známkou a kategoriemi výrobků nebo služeb, pro které byl zápis přijat (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek CARCARD, bod 28).

92. V tomto ohledu je namístě připomenout, že k tomu, aby OHIM zamítl přihlášku k zápisu na základě čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení č. 40/94 není nezbytné, aby označení a údaje tvořící ochrannou známku, na které se vztahuje tento článek, byly v okamžiku podání přihlášky skutečně užívány za účelem popisu takových výrobků nebo služeb, jako jsou výrobky a služby, pro které je přihláška podána, nebo vlastností těchto výrobků nebo služeb. Jak uvádí samotné znění tohoto ustanovení, stačí, když tato označení nebo údaje mohou být pro takové účely používány. Zápis slovního označení musí být tedy na základě uvedeného ustanovení zamítnut, jestliže alespoň jeden z jeho potenciálních významů označuje vlastnost dotčených výrobků nebo služeb (výše uvedený rozsudek OHIM v. Wrigley, bod 32).

93. V projednávaném případě měl odvolací senát za to, že absolutní důvod pro zamítnutí uvedený v čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení č. 40/94 se použije pro následující výrobky a služby:

– třída 9: „Magnetické nahrávací nosiče a nahraná elektronická paměťová média pro zařízení a přístroje k elektronickému zpracování dat, zvláště magnetické pásky, disky a CD-ROM“;

– třída 16: „Papír, lepenka nebo výrobky z těchto materiálů, nezařazené do jiných tříd; tiskárenské výrobky, adresáře, referenční díla; materiál pro umělce; kancelářské potřeby (kromě nábytku); učební a vyučovací pomůcky (kromě přístrojů)“;

– třída 41: „Služby vydavatelství, především vydávání textů, knih, časopisů a novin“;

– třída 42: „Redaktorské služby“.

94. I když je použití jednoho z absolutních důvodů zamítnutí uvedených v čl. 7 odst. 1 nařízení č. 40/94 dostačující pro to, aby označení nemohlo být zapsáno jako ochranná známka Společenství, je třeba přezkoumat opodstatněnost uplatnění absolutního důvodu zamítnutí uvedeného v čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení č. 40/94, rovněž pokud jde o výrobky uvedené v bodě 76 výše, pro které bylo rozhodnuto, že byl správně použit čl. 7 odst. 1 písm. d) nařízení č. 40/94.

95. Slovní spojení „weiße Seiten“ je podle mluvnických pravidel německého jazyka správně vytvořeno, jak to ostatně konstatuje žalobkyně, a je složeno z běžných německých výrazů.

96. Jak bylo uvedeno v rámci přezkumu předchozího žalobního důvodu, toto slovní spojení se v německém jazyce stalo synonymem telefonního seznamu osob. Toto slovní spojení může tedy být rovněž považováno za popisné pro výrobky, pro které je považováno za obvyklý název, tedy „magnetické nahrávací nosiče a nahraná elektronická paměťová média pro zařízení a přístroje k elektronickému zpracování dat, zvláště magnetické pásky, disky a CD-ROM“ a „tiskárenské výrobky, adresáře, referenční díla“, jelikož označuje druh těchto výrobků (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek UNIVERSALTELEFONBUCH a UNIVERSALKOMMUNIKATIONSVERZEICHNIS, bod 28).

97. Argumenty žalobkyně, podle kterých publikace není složena z bílých stránek, neboť téměř všechny publikace jsou tištěny černou barvou na bílém papíře, a podle kterých slovo „Seiten“ nemůže označovat knihu, jelikož stránky jsou pouze jedním prvkem, z nichž se taková kniha skládá, a tento výraz by tedy nepostačoval k tomu, aby spotřebiteli sdělil, že obdrží knihu, pokud požádá o „weiße Seiten“, nejsou tak relevantní, jelikož odvolací senát shledal, že ochranná známka WEISSE SEITEN popisuje tyto výrobky jako synonymum telefonního seznamu osob, a nikoliv kvůli bílé barvě stránek takového seznamu.

98. Pokud jde o „služby vydavatelství, zejména vydávání textů, knih, časopisů a novin“, náležející do třídy 41, a „redaktorské služby“, náležející do třídy 42, ty se týkají tvorby a zhotovení výrobků uvedených v bodě 96 výše, a zvláště výrobků na papíře náležejících do třídy 16. Slovní spojení „weiße Seiten“ tedy může být rovněž považováno za popisující tyto služby, jelikož označuje jejich účel (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek UNIVERSALTELEFONBUCH a UNIVERSALKOMMUNIKATIONSVERZEICHNIS, body 26 a 28).

99. Za těchto okolností nemůže obstát argument žalobkyně, podle kterého by nikdo, kdo se setká s označením WEISSE SEITEN, nepomyslel na redaktorské, vydavatelské nebo publikační služby, neboť odvolací senát shledal existenci dostatečné spojitosti mezi službami a výrobky, pro které slovní spojení „weiße Seiten“ znamená „telefonní seznam osob“.

100. Odvolací senát se tedy nedopustil nesprávného posouzení, pokud jde o výše uvedené výrobky a služby.

101. Je třeba ještě přezkoumat případnou popisnou povahu ochranné známky WEISSE SEITEN s ohledem na následující výrobky: „papír, lepenka nebo výrobky z těchto materiálů, nezařazené do jiných tříd; materiál pro umělce; kancelářské potřeby (kromě nábytku); učební a vyučovací pomůcky (kromě přístrojů)“, náležející do třídy 16.

102. Odvolací senát v tomto ohledu v bodě 81 napadeného rozhodnutí konstatoval následující:

„ ,Papír‘ se skládá z listů. Pokud však listy již nejsou izolované, ale svázané, sepnuté nebo jinak spojené, ať již jsou potištěné, či nikoliv, nazývají se ,Seiten‘ […] Navíc není vyloučeno, že se výraz ,Seite‘ […] stane nebo už se stal synonymem slova ,Blatt‘ (list). Upřesnění, že se jedná o bílé stránky představuje na rozdíl od názoru zrušovacího oddělení konkrétní a přímý údaj o vlastnosti papíru, kterou spotřebitelé berou v úvahu při svém rozhodování o koupi. Pokud jde o druhový výraz ,kancelářské potřeby‘, ten zahrnuje rovněž papír, takže slovní spojení ,weiße Seiten‘ […] je popisné také ve vztahu k nim. Stejný závěr platí pro ,učební a vyučovací pomůcky‘, jelikož tyto pomůcky se skládají zejména z knih. Upřesnění, že vyučovaný předmět je vytištěn na bílých stránkách, totiž představuje podstatný údaj o vlastnostech výrobku. Dalším druhovým výrazem je ,materiál pro umělce‘, který zahrnuje také kreslicí listy, jak již bylo konstatováno, a který je v důsledku toho pro ně rovněž popisný.“

103. Je namístě uvést, že posouzení odvolacího senátu je správné. Dotčené slovní spojení může totiž být snadno chápáno ve smyslu „weißfarbige Seiten“ a může být užíváno, jak uplatňuje OHIM a vedlejší účastník, jako synonymum pro „weißfarbige Blätter“. Může tedy být považováno za popisné přinejmenším pro papír, a jelikož žalobkyně neprovedla rozlišení v rámci druhové kategorie „papír, lepenka nebo výrobky z těchto materiálů, nezařazené do jiných tříd“, tak pro všechny tyto výrobky.

104. Pokud jde o „materiál pro umělce“, je namístě uvést, že může zahrnovat všechny prostředky, které umělci užívají. Může tedy rovněž zahrnovat papír, a jelikož žalobkyně neprovedla v rámci této kategorie omezení tím, že by z ní vyloučila papír, musí být slovní spojení „weiße Seiten“ považováno za popisné pro kategorii „materiál pro umělce“.

105. Pokud jde o „kancelářské potřeby (kromě nábytku)“, může tato kategorie zahrnovat například poznámkové bloky a papír do tiskáren, a jelikož žalobkyně neprovedla v rámci této kategorie omezení, může dotčené slovní spojení být rovněž považováno za popisující tyto výrobky.

106. Konečně, pokud jde o „učební a vyučovací pomůcky (kromě přístrojů)“, platí stejná úvaha jako pro výrobky uvedené výše. Jelikož žalobkyně nevyloučila z těchto pomůcek bílé listy nebo stránky, je třeba uvést, že ochranná známka může být považována za popisnou pro tyto výrobky.

107. Jelikož tedy žalobkyně neprovedla rozlišení ani omezení v rámci těchto druhových kategorií, je namístě potvrdit posouzení odvolacího senátu pro všechny výrobky uvedené výše v bodě 101.

108. Z těchto úvah vyplývá, že spojitost mezi ochrannou známkou WEISSE SEITEN a vlastnostmi všech dotčených výrobků a služeb je dostatečně úzká na to, aby spadala pod zákaz uvedený v čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení č. 40/94.

109. V důsledku toho je třeba zamítnout třetí žalobní důvod žalobkyně.

110. Pokud jde o čtvrtý žalobní důvod vycházející z porušení čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94, je třeba připomenout, že jak vyplývá z čl. 7 odst. 1 nařízení č. 40/94, je použití jednoho z absolutních důvodů zamítnutí dostačující pro to, aby označení nemohlo být zapsáno jako ochranná známka Společenství (rozsudek Soudního dvora ze dne 19. září 2002, DKV v. OHIM, C‑104/00 P, Recueil, s. I‑7561, bod 29).

111. Navíc podle judikatury slovní ochranná známka, která popisuje vlastnosti výrobků nebo služeb ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení č. 40/94, postrádá z tohoto důvodu nutně rozlišovací způsobilost vzhledem k těmto výrobkům a službám ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) (viz obdobně rozsudky Soudního dvora ze dne 12. února 2004, Campina Melkunie, C‑265/00, Recueil, s. I‑1699, bod 19, a Koninklijke KPN Nederland, C‑363/99, Recueil, s. I‑1619, bod 86).

112. Za těchto okolností nelze čtvrtý žalobní důvod žalobkyně přijmout.

113. V důsledku toho je namístě zamítnout žalobu v plném rozsahu.

K nákladům řízení

114. Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že OHIM požadoval náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je namístě posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení vzniklých OHIM. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník nepožadoval náhradu nákladů řízení, ponese vlastní náklady.

Výrok

Z těchto důvodů

SOUD (třetí senát)

rozhodl takto: 

1) Žaloba se zamítá.

2) Žalobkyni se ukládá náhrada nákladů řízení, s výjimkou nákladů vzniklých vedlejšímu účastníku.

3) Vedlejší účastník ponese vlastní náklady řízení.