15.4.2019   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 139/5


Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 26. února 2019 (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Østre Landsret, Vestre Landsret — Dánsko) — N Luxembourg 1 (C-115/16), X Denmark A/S (C-118/16), C Danmark I (C-119/16), Z Denmark ApS (C-299/16) v. Skatteministeriet

(Spojené věci C-115/16, C-118/16, C-119/16 a C-299/19) (1)

(„Řízení o předběžné otázce - Sbližování právních předpisů - Společný systém zdanění úroků a licenčních poplatků mezi přidruženými společnostmi z různých členských států - Směrnice 2003/49/ES - Skutečný vlastník úroků a licenčních poplatků - Článek 5 - Zneužití práva - Společnost usazená v jednom členském státě, která vyplácí úroky přidružené společnosti usazené v jiném členském státě, jež jsou zcela či téměř zcela následně převedeny mimo území Evropské unie - Dceřiná společnost podléhající povinnosti srazit daň z úroků u zdroje“)

(2019/C 139/03)

Jednací jazyk: dánština

Předkládající soud

Østre Landsret, Vestre Landsret

Účastníci původního řízení

Žalobci: N Luxembourg 1 (C-115/16), X Denmark A/S (C-118/16), C Danmark I (C-119/16), Z Denmark ApS (C-299/16)

Žalovaný: Skatteministeriet

Výrok

1)

Věci C 115/16, C 118/16, C 119/16 a C 299/16 se pro účely rozsudku spojují.

2)

Článek 1 odst. 1 směrnice Rady 2003/49/ES ze dne 3. června 2003 o společném systému zdanění úroků a licenčních poplatků mezi přidruženými společnostmi z různých členských států ve spojení s čl. 1 odst. 4 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že osvobození od veškerých daní z úroků, jež je v něm stanoveno, je vyhrazeno pouze skutečným vlastníkům takových úroků, tj. entitám, které z těchto úroků mají skutečný prospěch z hospodářského hlediska, a tudíž mají oprávnění svobodně určit, jak budou využity.

Obecná zásada unijního práva, podle níž se právní subjekty nemohou podvodně nebo zneužívajícím způsobem dovolávat unijních právních norem, musí být vykládána v tom smyslu, že v případě podvodného nebo zneužívajícího jednání mají vnitrostátní orgány a soudy povinnost odepřít daňovému poplatníkovi nárok na osvobození od veškerých daní z úroků, které je stanoveno v čl. 1 odst. 1 směrnice 2003/49, a to i v případě chybějících ustanovení vnitrostátního práva nebo daňové smlouvy, jež by takové odepření stanovila.

3)

K prokázání zneužití práva se vyžaduje jednak souhrn objektivních skutečností, ze kterých vyplývá, že i přes formální dodržení podmínek stanovených unijní právní úpravou nebylo dosaženo cíle sledovaného touto právní úpravou, a jednak naplnění subjektivního znaku, který spočívá v záměru získat výhodu vyplývající z unijní právní úpravy tím, že jsou uměle vytvořeny podmínky vyžadované pro její získání. O zneužití práva může svědčit souhrn určitých indicií, jsou-li tyto indicie objektivní a shodují-li se. Takovými indiciemi může být mimo jiné existence konduitních společností postrádajících hospodářské odůvodnění, jakož i čistě formální povaha struktury skupiny společností, finanční konstrukce a úvěrů. Okolnost, kdy členský stát, ze kterého pocházejí úroky, uzavřel daňovou smlouvu se třetím státem, jehož rezidentem je společnost, jež je skutečným vlastníkem uvedených úroků, je irelevantní pro případné konstatování zneužití práva.

4)

Vnitrostátní orgán nemusí k tomu, aby odmítl uznat společnost za skutečného vlastníka úroků či prokázal zneužití práva, identifikovat určitou entitu nebo entity, jež považuje za skutečné vlastníky těchto úroků.

5)

Článek 3 písm. a) směrnice 2003/49 musí být vykládán v tom smyslu, že komanditní společnost na akcie (SCA), jíž bylo přiznáno postavení společnosti investující do rizikového kapitálu (SICAR) podle lucemburského práva, nelze kvalifikovat jako společnost členského státu ve smyslu uvedené směrnice, která může využívat osvobození, jež je stanoveno v čl. 1 odst. 1 uvedené směrnice, pokud — což přísluší ověřit předkládajícímu soudu — jsou úroky, jež jsou uvedené společnosti SICAR vypláceny, v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, osvobozeny od daně z příjmu korporací v Lucembursku.

6)

V situaci, kdy se nepoužije režim osvobození od srážkové daně z úroků vyplacených společností, jež je rezidentem v jednom členském státě, společnosti, která je rezidentem v jiném členském státě, který je stanoven ve směrnici 2003/49, z důvodu konstatování podvodu nebo zneužití práva ve smyslu článku 5 této směrnice, se nelze dovolávat uplatnění svobod zakotvených ve Smlouvě o FEU za účelem zpochybnění právní úpravy prvního členského státu, jíž se řídí zdanění těchto úroků.

S výjimkou takové situace musí být článek 63 SFEU vykládán v tom smyslu, že:

v zásadě nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle níž je společnost-rezident, která vyplácí úroky společnosti-nerezidentovi, povinna provést srážku daně z těchto úroků, kdežto tato společnost-rezident takovou povinnost nemá, je-li společnost, které jsou úroky vypláceny, rovněž společností-rezidentem, ale brání vnitrostátní právní úpravě, jež stanoví takovou srážku daně v případě, kdy společnost-rezident vyplácí úroky společnosti-nerezidentovi, kdežto společnost-rezident, které jsou vypláceny úroky od jiné společnosti-rezidenta, nepodléhá povinnosti zaplatit zálohu korporační daně v prvních dvou zdaňovacích letech, a je tudíž povinna zaplatit daň v souvislosti s těmito úroky až po uplynutí lhůty, která je podstatně delší, než je lhůta pro zaplacení srážkové daně;

brání vnitrostátní právní úpravě, která ukládá společnosti-rezidentovi, která má povinnost srazit daň z úroků, jež vyplatila společnosti-nerezidentovi, aby v případě prodlení s platbou této srážkové daně zaplatila úroky z prodlení, jejichž sazba je vyšší než sazba, jež se použije v případě prodlení s platbou korporační daně, která se vztahuje mimo jiné na úroky, jež společnost-rezident obdrží od jiné společnosti-rezidenta;

brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že podléhá-li společnost-rezident povinnosti srazit daň z úroků, které vyplácí společnosti-nerezidentovi, nezohledňují se náklady v podobě nákladů na úroky, které přímo souvisí s dotčenou činností poskytování úvěru, jež posledně uvedená společnost vynaložila, kdežto společnost-rezident, které jsou vypláceny úroky od jiné společnosti-rezidenta, může podle této vnitrostátní právní úpravy takové náklady odečíst pro účely stanovení výše svého zdanitelného příjmu.


(1)  Úř. věst. C 270, 25.7.2016

Úř. věst. C 279, 1.8.2016.