Opinion of the Advocate-General

Opinion of the Advocate-General

1. V tomto řízení o předběžné otázce má Soudní dvůr rozhodnout o působnosti článku 20 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000(2) .

2. Podle daného ustanovení v naléhavých případech soud členského státu, pokud jde o osoby a majetek v tomto státě, přijme předběžná nebo zajišťovací opatření, a to i když je podle nařízení č. 2201/2003 k rozhodování ve věci samé příslušný soud jiného členského státu.

3. Skutkové okolnosti v předložené věci jsou následující. Manželé Jasna Detiček, slovinská státní příslušnice, a Maurizio Sgueglia, italský státní příslušník, žili v Itálii a měli dceru. V roce 2007 podali v Itálii návrh na zahájení řízení o rozvodu a italský soud příslušný rozhodnout ve věci samé rozhodl o dočasném svěření dítěte do péče otce. Ve stejný den, kdy italský soud vydal předběžné opatření, se matka odebrala s dítětem do Slovinska, kde se usadila. Následně požádala slovinský soud o vydání předběžného opatření o svěření dcery do její péče a slovinský soud jí vyhověl.

4. Otázkou je, zda soud členského státu, na jehož území se dítě nachází, může za výše uvedených podmínek přijmout takové rozhodnutí o předběžném opatření na základě článku 20 nařízení č. 2201/2003.

5. Dne 27. října 2009 Soudní dvůr rozhodl projednat tuto věc v naléhavém řízení v souladu s článkem 23a Statutu Soudního dvora Evropské unie a článkem 104b jednacího řádu. V rámci tohoto řízení J. Detiček, navrhovatelka v původním řízení, M. Sgueglia, odpůrce v původním řízení, slovinská vláda a Evropská komise, jediní zúčastnění oprávnění předložit vyjádření, předložili písemná vyjádření. Jednání se konalo dne 7. prosince 2009.

6. V tomto názoru navrhuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl, že čl. 20 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 musí být, jestliže soud členského státu příslušný rozhodnout ve věci samé přijal opatření o dočasném svěření dítěte do péče jednoho z rodičů, vykládán v tom smyslu, že neumožňuje soudu jiného členského státu přijmout, po vydání rozhodnutí prvního členského státu, rozhodnutí o svěření dítěte do péče druhého rodiče.

7. Rovněž uvedu jak, podle mého názoru, použitelné předpisy a jejich společný cíl, kterým je zájem dítěte, organizují spolupráci mezi soudy v rámci společného prostoru svobody, bezpečnosti a práva, a zdůrazňují potřebu takové spolupráce.

I – Právní rámec

A – Haagská úmluva z roku 1980

8. Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí byla přijata dne 25. října 1980(3) v rámci světové organizace pro přeshraniční spolupráci v občanských a obchodních věcech.

9. Tato úmluva stanoví postupy použitelné v případech únosu dítěte k zajištění jeho bezodkladného návratu do státu jeho obvyklého bydliště, jakož i k zajištění ochrany práva styku s dítětem(4) .

10. Článek 12 Haagské úmluvy z roku 1980 zní takto:

„Jestliže dítě bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo podle článku 3 a v den zahájení řízení před soudním nebo správním orgánem smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení, nařídí příslušný orgán bezodkladné navrácení dítěte.

Neprokáže-li se, že dítě se sžilo se svým novým prostředím, soudní nebo správní orgán nařídí navrácení dítěte, i když řízení začalo po uplynutí období jednoho roku uvedeného v předcházejícím odstavci.

[…]“

11. Článek 13 uvedené úmluvy stanoví, že:

„[…] není soudní nebo správní orgán [členského] státu [, do kterého bylo dítě přemístěno,] povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže, že:

a) osoba, instituce nebo jiný orgán, který měl pečovat o osobu dítěte, ve skutečnosti nevykonával právo péče o dítě v době přemístění nebo zadržení nebo souhlasil či později se smířil s přemístěním nebo zadržením, nebo

b) je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace.

Soudní nebo správní orgán může také odmítnout nařídit návrat dítěte, zjistí-li se, že dítě nesouhlasí s návratem a dosáhlo věku a stupně vyspělosti, v němž je vhodné přihlížet k jeho stanoviskům.

[…]“

B – Právo Společenství

12. Cílem nařízení č. 2201/2003, jež nahrazuje nařízení č. 1347/2000, je v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva sjednotit pravidla týkající se mezinárodní soudní příslušnosti ve věcech rozvodů, rozluk nebo prohlášení manželství za neplatné, jakož i ve věcech rodičovské zodpovědnosti.

13. Zatímco nařízení č. 1347/2000 omezilo spory týkající se rodičovské odpovědnosti na spory v rámci řízení o rozvodu, rozluce nebo prohlášení manželství za neplatné, nařízení č. 2201/2003 rozšiřuje působnost pravidel týkajících se soudní příslušnosti na veškerá rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti, včetně opatření k ochraně dítěte, bez jakýchkoliv vazeb na řízení ve věcech manželských(5) .

14. Podle čl. 1 odst. 1 písm. b) nařízení č. 2201/2003 se dané nařízení bez ohledu na druh soudu vztahuje na občanskoprávní věci týkající se přiznání, výkonu, převedení a úplného nebo částečného odnětí rodičovské zodpovědnosti

1. Obecné pravidlo příslušnosti a výjimky

15. Nařízení č. 2201/2003 odkazuje na nejvlastnější zájem dítěte a stanoví kritérium blízkosti jako obecné pravidlo pro územní příslušnost soudů, přičemž vzápětí stanoví výjimku, zejména v určitých případech změny bydliště, jak vyplývá z článků 8, 9, 10 a 12 uvedeného nařízení.

16. Článek 8 odst. 1 uvedeného nařízení tak stanoví, že soudem příslušným ve věci rodičovské zodpovědnosti je soud členského státu, kde má dítě v době podání žaloby obvyklé bydliště, přičemž přítomnost dítěte, což je pojem, který se může lišit od pojmu obvyklého bydliště dítěte, se stává dokonce důvodem pro založení příslušnosti v případě neexistence jiného důvodu(6) .

17. Z uvedené zásady existuje výjimka pouze v tom případě, kdy soud, který řízení zahájil, je nadále příslušný buď proto, aby se předešlo konfliktu, nebo aby se zajistila kontinuita řádně zahájeného řízení podle kritéria územní příslušnosti v souladu s nařízením č. 2201/2003, a žádný z účastníků nic nenamítá.

18. Tak je tomu ve věcech práva na styk s dítětem v případě, že se dítě zákonným způsobem přestěhuje z jednoho členského státu do jiného a získá zde nové obvyklé bydliště. V takovém případě si soudy členského státu předchozího obvyklého bydliště dítěte ponechají příslušnost po dobu tří měsíců po přestěhování pro účely úpravy rozhodnutí o právu na styk s dítětem vydaného v tomto členském státě před přestěhováním dítěte(7) .

19. Stejně tak čl. 12 odst. 1 písm. a) a b) nařízení č. 2201/2003 stanoví pokračování příslušnosti ve prospěch soudu příslušného rozhodovat ve věci zániku manželství. Podle uvedeného ustanovení je daný soud nadále příslušný rozhodovat o každé věci týkající se rodičovské zodpovědnosti spojené s tímto návrhem v případě, že alespoň jeden z manželů má rodičovskou zodpovědnost k dítěti a manželé a nositelé rodičovské zodpovědnosti příslušnost soudů výslovně či jiným jednoznačným způsobem přijali. Tato příslušnost musí být mimo jiné v souladu s nejvlastnějším zájmem dítěte. Soudní příslušnost končí, jakmile se rozhodnutí vyhovující návrhu na rozvod, rozluku nebo na prohlášení manželství za neplatné nebo rozhodnutí týkající se rodičovské zodpovědnosti stane pravomocným(8) .

20. Není-li žádný soud některého členského státu příslušný na základě článků 8 až 13 nařízení č. 2201/2003, určí se příslušnost v každém členském státě v souladu s právem tohoto státu(9) .

21. Nejvlastnější zájem dítěte může být rovněž důvodem pro zvláštní odchylku ve formě odnětí příslušnosti soudu jednoho členského státu ve prospěch soudu jiného členského státu.

22. Článek 15 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 tak stanoví:

„[…] mohou soudy členského státu příslušné ve věci, pokud se domnívají, že soud jiného členského státu, ke kterému má dítě zvláštní vztah, je vzhledem ke svému umístění vhodnější k projednání věci nebo její určité části, a v případě, že je to v zájmu dítěte:

a) přerušit řízení v dané věci nebo její části a vyzvat strany, aby podaly návrh u soudu tohoto jiného členského státu […] nebo

b) požádat soud jiného členského státu, aby převzal příslušnost […]“

23. Podle čl. 15 odst. 2 uvedeného nařízení se odstavec 1 se použije na žádost strany, nebo z podnětu soudu, nebo na žádost soudu jiného členského státu, ke kterému má dítě zvláštní vztah(10), přičemž v posledních dvou případech může k postoupení dojít výhradně se souhlasem přinejmenším jednoho z účastníků.

2. Pravidla použitelná ve zvláštním případě neoprávněného přemístění dítěte

24. V případě neoprávněného přemístění dítěte se nadále uplatní pravidla zavedená Haagskou úmluvou z roku 1980. Jsou však doplněna ustanoveními nařízení č. 2201/2003, jež mají přednost před ustanoveními uvedené úmluvy(11) .

25. Článek 2 bod 11 uvedeného nařízení stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení:

[…]

,neoprávněným odebráním [přemístěním] nebo zadržením‘ se rozumí odebrání [přemístění] nebo zadržení dítěte:

a) kterým je porušováno právo péče o dítě vyplývající ze soudního rozhodnutí, ze zákona nebo z právně závazné dohody podle právních předpisů členského státu, ve kterém mělo dítě své obvyklé bydliště bezprostředně před odebráním [přemístěním] nebo zadržením,

a

b) za předpokladu, že v době odebrání nebo zadržení bylo skutečně vykonáváno právo péče o dítě, ať společně nebo samostatně, nebo by toto právo bylo vykonáváno, kdyby k odebrání nebo zadržení nedošlo. Péče o dítě se považuje za vykonávanou společně v případě, kdy podle rozhodnutí nebo ze zákona jeden z nositelů rodičovské zodpovědnosti nemůže rozhodnout o místě bydliště dítěte bez souhlasu jiného nositele rodičovské zodpovědnosti.“

26. Ohledně soudní příslušnosti článek 10 nařízení č. 2201/2003 stanoví, že soud členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště před svým neoprávněným přemístěním, je nadále příslušný.

27. Avšak v souladu s kritériem blízkosti je příslušnost přenesena na soudy členského státu, ve kterém dítě získalo nové obvyklé bydliště, pokud:

a) každá osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě dá souhlas k odebrání [přemístění] nebo zadržení,

nebo

b) dítě mělo bydliště v jiném členském státě po dobu nejméně jednoho roku poté, co se osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě dozvěděla nebo se měla dozvědět místo, kde se dítě nachází, dítě si ve svém novém prostředí zvyklo a byla splněna nejméně jedna z těchto podmínek:

i) do jednoho roku poté, kdy se nositel práva péče o dítě dozvěděl nebo se měl dozvědět místo pobytu dítěte, nebyla podána žádost o navrácení dítěte u příslušných orgánů členského státu, kam bylo dítě odebráno [přemístěno] nebo kde je zadržováno;

ii) žádost o navrácení dítěte podaná nositelem práva péče o dítě byla vzata zpět a ve lhůtě stanovené v bodě i) nebyla podána nová žádost;

iii) věc projednávaná u soudu v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním [přemístěním] nebo zadržením, byla uzavřena podle čl. 11 odst. 7;

iv) soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním [přemístěním] nebo zadržením, vydaly rozhodnutí o právu péče o dítě, které neobsahuje navrácení dítěte.

28. Článek 11 nařízení č. 2201/2003 je nadepsán „Navrácení dítěte“. Podle jeho odstavce 1 se v případě, že osoba mající právo péče o dítě požádá příslušné orgány v členském státě o vydání rozhodnutí na základě Haagské úmluvy z roku 1980, aby dosáhla navrácení dítěte, které bylo přemístěno, použijí odstavce 2 až 8.

29. V souladu s čl. 11 odst. 6 uvedeného nařízení, pokud soud jiného členského státu vydá na základě článku 13 Haagské úmluvy z roku 1980 rozhodnutí o nenavrácení, musí zejména zaslat opis rozhodnutí a příslušných písemností příslušnému soudu nebo ústřednímu orgánu členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným přemístěním nebo zadržením.

30. Krom toho podle čl. 11 odst. 8 nařízení č. 2201/2003 je každé následné rozhodnutí nařizující navrácení dítěte, které vydal soud příslušný podle tohoto nařízení za účelem zajištění navrácení dítěte, vykonatelné v souladu s oddílem 4 kapitoly III uvedeného nařízení, zejména s články 40, 42 a 43.

31. Na základě článku 42 nařízení č. 2201/2003 se rozhodnutí nařizující navrácení dítěte uznává a je vykonatelné v jiném členském státě bez nutnosti prohlášení vykonatelnosti a bez možnosti námitky proti uznání rozhodnutí.

32. Za tím účelem musí být v členském státu původu vystaveno osvědčení rozhodnutí. Soud pověřený osvědčením rozhodnutí nařizujícího navrácení dítěte osvědčení vydá pouze pokud jsou splněny tři kumulativní podmínky. Z čl. 42 odst. 2 prvního pododstavce písm. a), b) a c) nařízení č. 2201/2003 totiž vyplývá, že osvědčení může být vydáno, pouze jestliže dítě dostalo příležitost být vyslechnuto, pokud nebyl výslech považován za nevhodný s přihlédnutím k jeho věku nebo stupni vyspělosti, jestliže strany dostaly příležitost být vyslechnuty a jestliže soud při vydání svého rozhodnutí přihlédl k důvodům a důkazům, na jejichž základě bylo vydáno rozhodnutí o nenavrácení.

3. Společná ustanovení o zániku manželství a o rodičovské zodpovědnosti

33. Pro naléhavé případy čl. 20 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 stanoví, že soudy členského státu mohou, pokud jde o osoby a majetek v tomto státě, přijmout předběžná nebo zajišťovací opatření, a to i když je k rozhodování ve věci samé příslušný soud jiného členského státu

34. Na základě čl. 20 odst. 2 uvedeného nařízení uvedená opatření pozbývají účinnosti v případě, že soud členského státu příslušný ve věci podle tohoto nařízení přijal opatření, která považuje za vhodná.

4. Uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti

35. Na základě čl. 21 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 jsou rozhodnutí vydaná v některém členském státě v jiných členských státech uznávána, aniž je vyžadováno zvláštní řízení. Článek 21 odst. 3 uvedeného nařízení stanoví, že kterákoliv dotčená osoba může požádat o vydání rozhodnutí o uznání nebo neuznání rozhodnutí.

36. Důvody pro neuznání rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti jsou vymezeny v článku 23 uvedeného nařízení. Zejména není takové rozhodnutí uznáno, je-li uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem, nebo jestliže bylo rozhodnutí vydáno, aniž mohlo dítě využít práva být vyslechnuto.

37. Krom toho podle článku 24 nařízení č. 2201/2003 příslušnost soudu členského státu původu nesmí být přezkoumávána(12) .

38. Konečně, v čl. 28 odst. 1 daného nařízení je uvedeno, že „výkon rozhodnutí o výkonu rodičovské zodpovědnosti ve vztahu k dítěti vydaných v členském státě, v němž jsou vykonatelná a která byla doručena, je nařízen v jiném členském státě, byla-li tam tato rozhodnutí na návrh kterékoli zúčastněné strany prohlášena za vykonatelná“. Mimoto proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti může kterákoliv strana podat opravný prostředek(13) .

5. Spolupráce ústředních orgánů ve věcech rodičovské zodpovědnosti

39. Na základě článku 53 nařízení č. 2201/2003 každý členský stát určí jeden nebo více ústředních orgánů, které budou nápomocny při používání tohoto nařízení. Jejich úkolem je sdělovat informace o vnitrostátních právních předpisech a řízeních, přijímat opatření ke zdokonalení používání uvedeného nařízení, jakož i k posílení spolupráce mezi jednotlivými ústředními orgány členských států(14) .

40. Článek 55 uvedeného nařízení stanoví, že ústřední orgány činí veškeré potřebné kroky za účelem shromažďování a výměny informací o situaci dítěte, o probíhajících řízeních týkajících se rodičovské zodpovědnosti a o veškerých rozhodnutích týkajících se dítěte. Zejména činí veškeré potřebné kroky, aby usnadňovaly komunikaci soudů při uplatňování čl. 11 odst. 6 a 7, jakož i článku 15 uvedeného nařízení.

C – Vnitrostátní právo

41. Článek 411 odst. 1 občanského soudního řádu (Zakon o pravdnem postopku(15) ) stanoví, že v rámci řízení o sporech mezi manžely a o vztazích mezi rodiči a dětmi může soud na návrh účastníka řízení nebo bez návrhu vydat předběžné opatření týkající se svěření do péče a výživy společných dětí, jakož i předběžné opatření týkající se zrušení či omezení práva rodiče na styk s dítětem nebo způsobu styku s dítětem

42. Podle čl. 411 odst. 3 občanského soudního řádu se uvedená rozhodnutí o předběžném opatření přijímají v souladu s ustanoveními zákona o předběžných opatřeních.

43. Podle článku 267 zákona o řízení o výkonu rozhodnutí a předběžných opatřeních (Zakon o izvršbi in zavarovanju(16) ) lze rozhodnutí o předběžném opatření přijmout před zahájením soudního řízení, v jeho průběhu nebo po jeho skončení, dokud není proveden výkon rozhodnutí.

44. Článek 105 odst. 3 zákona o manželství a rodinných vztazích (Zakon o zakonski zvezi in družinskih razmerjih(17) ) stanoví, že pokud se rodiče navzdory pomoci ze strany služeb sociální péče nedohodnou na svěření dětí do péče a jejich výchově, rozhodne soud na návrh jednoho nebo obou rodičů o svěření všech dětí do péče a výchovy jednoho z nich, nebo o svěření jednoho či více dětí do péče a výchovy jednoho rodiče a ostatních dětí do péče a výchovy druhého rodiče. Soud může rozhodnout i bez návrhu o svěření všech dětí nebo některých z nich do péče a výchovy třetí osoby.

II – Skutkový stav v původním řízení a předběžné otázky

45. Jasna Detiček, slovinská státní příslušnice, a Maurizio Sgueglia, italský státní příslušník, byli manželé a měli bydliště v Římě po dobu 25 let. Jejich dcera Antonella, slovinská státní příslušnice, se narodila dne 6. září 1997.

46. Před Tribunale ordinario di Tivoli (příslušný soud v Tivoli) (Itálie) bylo zahájeno rozvodové řízení. Usnesením ze dne 25. července 2007 svěřil uvedený soud dítě manželského páru předběžně do výlučné péče M. Sguegliovi a nařídil umístění dítěte do ústavu sester sv. Jana Kalasanského v Římě.

47. Ze spisu předaného Višje sodišče v Mariboru (odvolací soud v Mariboru) Soudnímu dvoru vyplývá, že soudce Tribunale ordinario di Tivoli neměl v úmyslu předběžně svěřit dítě do péče J. Detiček z toho důvodu, že posledně jmenovaná nebyla schopna rozlišit zájmy dítěte od vlastních zájmů. Podle italského soudu mimoto Antonella odmítala setkání s otcem. Uvedený soud proto rozhodl o předběžném svěření dítěte do péče M. Sguegliovi a o umístění Antonelly do ústavu, aby byla uchráněna konfliktu mezi jejími rodiči. Krom toho zmíněné rozhodnutí vydané italským soudem uvádí, že to byla sama J. Detiček, kdo ústav navrhl a vybral.

48. Ve stejný den, kdy bylo vydáno uvedené rozhodnutí opustila J. Detiček se svou dcerou Itálii a vrátila se do Poljčane, ve Slovinsku, kde v současnosti obě žijí.

49. Rozhodnutím okrožno sodišče v Mariboru (regionální soud v Mariboru) (Slovinsko) ze dne 22. listopadu 2007, jež bylo potvrzeno rozhodnutím Vrhovno sodišče (Nejvyšší soud) (Slovinsko) ze dne 2. října 2008, bylo usnesení Tribunale ordinario di Tivoli ze dne 25. července 2007 prohlášeno za vykonatelné na území Slovinské republiky a okrajno sodišče v Slovenski Bistrici (okresní soud Slovenska Bistrica) (Slovinsko) zahájil řízení o výkonu rozhodnutí o vrácení dítěte otci a o umístění dítěte do ústavu v Římě. Výkon rozhodnutí byl pozastaven do vydání konečného rozhodnutí v původním řízení.

50. Dne 28. listopadu 2008 podala J. Detiček návrh k okrožno sodišče v Mariboru na vydání předběžného opatření ke svěření dítěte do její péče.

51. Usnesením ze dne 9. prosince 2008 vyhověl okrožno sodišče v Mariboru návrhu J. Detiček a svěřil předběžně Antonellu do její péče. Své rozhodnutí odůvodnil změnou okolností a zájmem dítěte, přičemž předkládající soud tyto okolnosti podrobněji neupřesňuje.

52. Ze spisu zaslaného Soudnímu dvoru a zejména z usnesení ze dne 9. prosince 2008 nicméně vyplývá, že změněné okolnosti jsou následující. Antonella je nyní integrována ve Slovinsku. Slovinský soud má za to, že návrat do Itálie a umístění do ústavu by bylo v rozporu s jejím blahem, protože by jí způsobilo nenapravitelnou tělesnou a duševní újmu. Krom toho Antonella v rozhovoru se soudcem dne 1. prosince 2008 vyjádřila přání zůstat s matkou.

53. Maurizio Sgueglia podal proti uvedenému usnesení k témuž soudu opravný prostředek, který byl zamítnut usnesením ze dne 29. června 2009. Soud založil přijetí zajišťovacího opatření na ustanovení článku 20 nařízení č. 2201/2003 ve spojení s ustanovením článku 13 Haagské úmluvy z roku 1980.

54. Maurizio Sgueglia proti usnesení ze dne 29. června 2009 podal opravný prostředek k Višje Sodišče v Mariboru, který se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1) Je soud Slovinské republiky […] příslušný v souladu s článkem 20 nařízení [č. 2201/2003] k přijetí [předběžných] opatření, jestliže soud jiného členského státu, který je na základě uvedeného nařízení příslušný rozhodovat ve věci samé, již vydal [předběžné] opatření, které bylo prohlášeno za vykonatelné na území Slovinsk[a]?

2) V případě kladné odpovědi na uvedenou otázku, může slovinský soud vydat na základě vnitrostátního práva (článek 20 nařízení [č. 2201/2003] toto použití vnitrostátního práva umožňuje) [předběžné] opatření na základě článku 20 [uvedeného] nařízení […], kterým změní nebo zruší pravomocné a vykonatelné [předběžné] opatření vydané soudem jiného členského státu, který je na základě [uvedeného] nařízení […] příslušný rozhodovat ve věci samé?“

III – Analýza

55. Podstatou předběžných otázek předkládajícího soudu je, zda čl. 20 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 může být, jestliže soud členského státu, který je příslušný rozhodovat ve věci samé, přijal předběžné opatření o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů, vykládán v tom smyslu, že umožňuje soudu jiného členského státu přijmout, po vydání rozhodnutí prvního členského státu, rozhodnutí o svěření dítěte do péče druhého z rodičů.

A – Úvodní poznámky

56. Mám za to, že úvodem je třeba poznamenat následující.

57. Především se mi jeví nesporné, že otázky položené Soudnímu dvoru mají původ ve sporu, jehož příčinou je neoprávněné přemístění dítěte ve smyslu nařízení č. 2201/2003.

58. Z údajů předaných Soudnímu dvoru totiž vyplývá, že J. Detiček opustila Itálii, stát obvyklého bydliště rodiny, aby se vrátila do Slovinska se společným dítětem, Antonellou, tehdy ve věku 10 let, ve stejný den, kdy italský soud, na který se manželé obrátili, v rámci rozvodového řízení vydal předběžné opatření o svěření Antonelly do péče otci, M. Sguegliovi. Tato situace proti vůli otce přetrvává dodnes.

59. V důsledku toho jsou zjevně splněny podmínky uložené čl. 2 bodem 11 nařízení č. 2201/2003, jež definuje neoprávněné přemístění dítěte jako přemístění, „kterým je porušováno právo péče o dítě vyplývající ze soudního rozhodnutí […] podle právních předpisů členského státu, ve kterém mělo dítě své obvyklé bydliště bezprostředně před odebráním [přemístěním] […] za předpokladu, že v době odebrání [přemístění] […] bylo skutečně vykonáváno právo péče o dítě, ať společně nebo samostatně, nebo by toto právo bylo vykonáváno, kdyby k odebrání [přemístění] […] nedošlo“.

60. Dále se mi zdá nezbytné bez dalšího uvést, že ačkoli se ustanovení článku 11 uvedeného nařízení, jež upravuje soudní spolupráci v zájmu dítěte, zjevně použijí v rámci řízení o výkonu rozhodnutí, tedy v řízení o navrácení dítěte, jež bylo zahájeno na návrh otce před Okrajno sodišče v Slovenski Bistrici, nelze je naproti tomu uplatnit v řízení zahájeném na návrh matky před Okrožno sodišče v Mariboru.

61. Z čl. 11 odst. 1 uvedeného nařízení totiž vyplývá, že k navrácení dítěte prostřednictvím uvedeného mechanismu může dojít pouze „[v] případě, že osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě požádá příslušné orgány v členském státě o vydání rozhodnutí na základě [Haagské úmluvy z roku 1980], aby dosáhl navrácení dítěte, které bylo neoprávněně odebráno [přemístěno] nebo zadrženo v jiném členském státě než v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním [přemístěním] nebo zadržením“.

62. Ze skutečností předložených Soudnímu dvoru přitom vyplývá, že jednak J. Detiček nebylo na základě rozhodnutí Tribunale ordinario di Tivoli vydaného dne 25. července 2007 a prohlášeného za vykonatelné rozhodnutím Vrhovno sodišče ze dne 2. října 2008 uděleno právo péče o dítě, a to ani právo společné péče, když 28. listopadu 2008 podala návrh k Okrožno sodišče v Mariboru, jehož cílem bylo získat právo péče o dítě, a jednak, že její návrh nesměřoval k navrácení Antonelly. V této věci tedy jde nejen o odlišnou, ale o úplně opačnou situaci, než kterou uvádí čl. 11 odst. 1 nařízení č. 2201/2003.

63. Problém předložený Soudnímu dvoru je tedy třeba přezkoumat pouze ve vztahu k autonomním ustano vením článku 20 uvedeného rozhodnutí.

64. Problém, který se pojí s předběžnou otázkou položenou předkládajícím soudem je ve skutečnosti ten, zda lze v takové situaci, jako je situace v původním řízení, dosáhnout toho, aby soud, u něhož bylo kritérium územní příslušnosti splněno až na základě neoprávněného přemístění dítěte, vydal na základě čl. 20 odst. 1 uvedeného nařízení rozhodnutí, které by bylo uznáno za přednostně použitelné.

65. Obsah odpovědi na tuto otázku podle mého názoru závisí na odpovědích na dvě následující otázky. Zaprvé jaká je v problematice předložené Soudnímu dvoru základní zásada nařízení č. 2201/2003? Zadruhé jaké místo zaujímají ustanovení článku 20 tohoto nařízení v systematice uvedeného nařízení?

B – Systém zavedený nařízením č. 2201/2003 ve zvláštním případě neoprávněného přemístění dítěte

66. Mám za to, že nařízení č. 2201/2003 spočívá na následujících předpokladech.

67. Zaprvé je třeba připomenout, že jeho cílem je přispět k vytvoření skutečného společného justičního prostoru prostřednictvím zavedení pravidel pro příslušnost ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti, jakož i prostřednictvím usnadnění uznávání a výkonu rozhodnutí v těchto věcech.

68. Za tím účelem je nezbytné, aby rozhodnutí vydaná v členských státech byla vzájemně uznávána. Jak totiž uvádí druhý bod odůvodnění nařízení č. 2201/2003, zásada vzájemného uznávání soudních rozhodnutí byla potvrzena jako základ vytvoření skutečného justičního prostoru. To je důvod, proč je uznávání, jakož i výkon rozhodnutí, založeno na zásadě vzájemné důvěry a proč jsou důvody pro neuznání omezeny na nezbytné minimum(18) .

69. Zadruhé je třeba připomenout, co samo nařízení zdůrazňuje, tedy že pravidla pro určení příslušnosti stanovená tímto nařízením jsou formulována s ohledem na nejvlastnější zájmy dítěte(19) . Z toho tudíž podle mého názoru jednoznačně plyne, že pravidla pro určování příslušnosti určená k boji proti neoprávněnému přemisťování dětí byla rovněž vypracována v tomto duchu.

70. Dříve až příliš běžná praxe při rozvodu manželů různé státní příslušnosti sestávala, v případě rodiče, který si chtěl zajistit péči o dítě či děti, z uchýlení se s dotčeným dítětem či dotčenými dětmi do jeho země původu a podání návrhu vnitrostátnímu soudu směřujícího ke svěření dětí do péče, přičemž k případným rozhodnutím vydaným v jiném státě nebylo přihlíženo.

71. Důsledkem bylo dlouholeté a často definitivní zpřetrhání vztahů mezi dítětem a druhým z rodičů, což je situace, o níž nelze nijak tvrdit, že je v souladu se zájmem dítěte, nebo, slovy již použitými Soudním dvorem, v souladu s blahem dítěte(20) .

72. Tento přístup, jehož časté a bolestné příklady nabízí nedávná minulost, ale i současnost, spočíval ve vyvolání či očekávání příznivé reakce ze strany soudu, jemuž byl návrh předložen, a to na základě jistého soudního nacionalismu, který je dnes zcela neslučitelný s pojmem prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Dítě bylo totiž zbaveno svých podstatných a skutečně základních práv. Lze se snadno dovtípit, že rodinné tlaky, jimž je vystaveno, jej zbavují, a to i po dosažení dostačujícího stupně vyspělosti, svobody volby a možnosti využít svobody pohybu za účelem návštěvy druhého z rodičů, a krom toho je jednoduše základním právem dítěte udržovat přirozený vztah s oběma rodiči, což je tímto narušeno.

73. Právě za účelem předcházení těmto vysoce škodlivým praktikám zavedlo nařízení č. 2201/2003 kogentní pravidla pro určování příslušnosti, jejichž hlavním cílem je zabránit jednání, které vede k tomuto systému a je skutečným zásahem do pokojného stavu.

74. Konkrétní zákaz uvedených praktik tedy předpokládá úplný zákaz forum shopping . Jediným účinným návodem je totiž zachování a potvrzení nedotknutelnosti původní příslušnosti soudu rozhodujícího ve věci samé.

75. Proto podle mého názoru nařízení č. 2201/2003 po stanovení všeobecného pravidla příslušnosti vyplývajícího z kritéria blízkosti(21) v zájmu dítěte stanoví rovněž v zájmu dítěte výjimky, včetně výjimky použitelné v případě neoprávněného přemístění dítěte.

76. V tomto případě, který je upraven článkem 10 uvedeného nařízení, je soudní příslušnost přidělena soudu členského státu, na jehož území mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným přemístěním. Příslušnost lze přidělit soudu členského státu, na jehož území se dítě nachází, pouze pokud se přemístění stane oprávněným v důsledku výslovné či implicitní legalizace v případech uvedených daným nařízením.

77. Uvedený článek totiž upravuje situace, kdy osoba, která má právo péče, souhlasí s přemístěním(22), nebo kdy soud, jehož příslušnost zůstala zachována z důvodu neoprávněnosti přemístění, vydá rozhodnutí, kterým přemístění potvrdí, či vydá rozhodnutí o právu péče o dítě, které neznamená navrácení dítěte(23) . Stejně tak uvedený článek upravuje případ implicitní legalizace, kdy osoba, která má právo požadovat navrácení dítěte, tak buď po dobu jednoho roku neučiní, nebo žádost o navrácení dítěte vezme zpět a nepodá novou žádost(24) . V každém z uvedených případů se příslušnost přenese na soud členského státu, na jehož území bylo dítě přemístěno.

78. S ohledem na skutečnosti poskytnuté Soudnímu dvoru předkládajícím soudem je zjevné, že v projednávané věci tomu tak není. Poté co M. Sgueglia podal návrh na uznání italského předběžného opatření na slovinském území a bylo mu vyhověno, podal k Okrajno sodišče v Slovenski Bistrici návrh směřující k navrácení Antonelly prostřednictvím výkonu uvedeného opatření.

79. Je tedy nesporné, že podle nařízení č. 2201/2003 byla zachována příslušnost italského soudu a byla vyloučena příslušnost jakéhokoli jiného soudu, což předkládající soud ostatně uznává.

80. Právě s ohledem na uvedené úvahy je nyní třeba odpovědět na předběžné otázky položené předkládajícím soudem.

C – Postavení článku 20 nařízení č. 2201/2003 v obecné struktuře nařízení

81. Podstatou předběžných otázek předkládajícího soudu totiž je, zda na základě čl. 20 odst. 1 nařízení č. 2201/2003, jestliže soud členského státu, který je příslušný rozhodovat ve věci samé, přijal předběžné opatření o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů, může soud jiného členského státu přijmout, po vydání rozhodnutí prvního členského státu, rozhodnutí o svěření dítěte do péče druhého z rodičů.

82. Připomínám především, že čl. 20 odst. 1 uvedeného nařízení umožňuje soudu, který není příslušný rozhodnout ve věci, aby ve výjimečných a naléhavých případech přijal předběžné nebo zajišťovací opatření týkající se majetku či osob nacházejících se na jeho území.

83. Domnívám se, že dané ustanovení nepředstavuje všeobecné kritérium příslušnosti, ale oprávnění jednat v případě, že dítěti hrozí nebezpečí a existuje potřeba naléhavého jednání na ochranu dítěte.

84. Jak zdůrazňuje Komise v bodě 27 svého vyjádření, článek 20 nařízení č. 2201/2003 umožňuje dovolávat se práva místa soudu bez ohledu na kritérium původní příslušnosti.

85. Přitom jsem již uvedl, že pravidla příslušnosti, včetně pravidel článku 10 uvedeného nařízení, byla sestavena v nejvlastnějším zájmu dítěte. K uplatnění článku 20 uvedeného nařízení, který se od nich zcela odchyluje, tedy může dojít pouze za mimořádně závažných okolností přímo souvisejících se situací dítěte.

86. Soudní dvůr již měl příležitost upřesnit rozsah působnosti uvedeného ustanovení ve výše uvedeném rozsudku A. V daném rozsudku rozhodl, že uplatnění čl. 20 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 podléhá třem kumulativním podmínkám, tedy že opatření musí být naléhavé, musí se týkat osob a majetku nacházejících se v členském státě, v němž je sídlo soudu, jemuž byl návrh podán, a musí mít dočasnou povahu(25) .

87. V konkrétní situaci v rámci dané věci Soudní dvůr uvedl, že „[předběžná opatření přijatá na základě čl. 20 odst. 1 nařízení č. 2201/2003] jsou použitelná na děti, které mají své obvyklé bydliště v jednom členském státě, pobývají dočasně či příležitostně v jiném členském státě a nacházejí se v situaci, která může závažným způsobem ohrozit blaho dětí, včetně jejich zdraví či vývoje, což odůvodňuje okamžité přijetí ochranných opatření(26) “.

88. K příkladu uvedenému Soudním dvorem mohu přidat příklad uvedený Komisí v Praktické příručce pro používání nařízení č. 2201/2003(27), jež podle mého mínění názorně ilustruje mechanismus zavedený článkem 20 uvedeného nařízení.

89. Daná příručka totiž uvádí příklad rodiny, jež cestuje automobilem na území jiného členského státu, než je stát, na jehož území má obvyklé bydliště. Rodina má dopravní nehodu a oba rodiče jsou v kómatu, a tedy neschopní vykonávat svoji rodičovskou zodpovědnost. Orgány členského státu, kde se rodina nachází, musí tedy mít možnost rychle přijmout předběžné opatření za účelem ochrany dítěte manželského páru, jež nemá v daném členském státě žádného rodiče. V takovém případě mohou uvedená opatření spočívat v umístění dítěte do dětského domova.

90. Je zřejmé, že tuto nezbytnou výjimku z obecného pravidla určování příslušnosti lze odůvodnit pouze mimořádnými okolnostmi, které mají za následek bezprostřední ohrožení, jehož odvrácení vyžaduje naléhavý úkon v prostředí, které je buď zdrojem uvedeného ohrožení, nebo jej nedokáže odvrátit.

91. Nedomnívám se, že je to případ věci v původním řízení.

92. Lze si ovšem snadno představit, že dítě musí v takové situaci pociťovat zmatení, jež je bohužel společné dětem, jejichž rodiče i po ukončení společného soužití vedou spory, jež mělo toto ukončení utišit, a selhávají tak ve své základní rodičovské povinnosti, tedy v ochraně dítěte, včetně jeho ochrany proti důsledkům jejich vlastních rozmíšek.

93. Přesto je nutno konstatovat, že uvedené zmatení neodpovídá výše uvedeným kritériím, jež odůvodňují zásah soudu, který není příslušný rozhodovat ve věci samé, a zejména vydání opatření, jež by zvrátilo a nahradilo rozhodnutí přijaté soudem příslušným ve věci samé.

94. Navrhuji výklad, který se může jevit jako mimořádně restriktivní. Mám za to, že tomu tak musí být nejen proto, že čl. 20 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 je výjimkou z pravidel pro určování příslušnosti, jež uvedené nařízení stanoví, a že podle tradice musí být výjimky vykládány restriktivně, ale také proto, že takový výklad vyžaduje potřeba zajistit užitečný účinek uvedeného nařízení.

95. V takové konkrétní situaci, jako je situace v původním řízení, jež přesně odpovídá tomu, co se uvedené nařízení snaží zakázat, lze totiž výjimky uplatnit pouze restriktivně, a v žádném případě nemohou představovat skrytou možnost zajišťující návrat původních praktik. Jde tu především o obecný zájem všech dětí, jejichž rodiče nemají tutéž státní příslušnost a mohli by být v pokušení využít uvedené postupy, pokud by v judikatuře mohli nalézt základ pro jejich použití v důsledku příliš širokého výkladu uvedených výjimek.

96. Ostatně na základě čl. 20 odst. 2 nařízení č. 2201/2003 mohou být přijatá opatření pouze předběžná a musí podléhat rozhodnutí ve věci samé.

97. Ve věci přeložené Soudnímu dvoru jde o zcela odlišnou situaci. Okrožno sodišče v Mariboru nejenže nepůsobil na podporu soudu příslušného rozhodovat ve věci samé, ale v přímém protikladu vydal rozhodnutí ve věci, kterým zamýšlel rozhodnutí přijaté příslušným soudem zvrátit a nahradit.

98. Podmínky nezbytné k uplatnění čl. 20 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 proto nebyly v projednávané věci splněny. Je tedy třeba konstatovat, že soud prvního stupně, na který se obrátila J. Detiček, není příslušný rozhodovat o návrhu posledně jmenované, a v každém případě, že nebyl oprávněn přijmout vydané rozhodnutí.

99. Podle mého názoru, pokud bychom připustili, aby slovinský soud přijal předběžné opatření týkající se téhož předmětu a téže věci, jako rozhodnutí přijaté soudem příslušným rozhodovat ve věci samé, znamenalo by to ve skutečnosti neuznání opatření přijatého soudem příslušným rozhodovat ve věci samé a obcházení pravidel soudní příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí stanovených nařízením č. 2201/2003.

100. Zásada vzájemného uznávání soudních rozhodnutí založená na zásadě vzájemné důvěry mezi členskými státy by tak byla vážně ohrožena a systém zavedený uvedeným nařízením by byl zpochybněn.

101. Již jsem uvedl, že snaha vytvořit společný justiční prostor spočívá na uvedených dvou zásadách. Pokud by mělo být připuštěno, že ačkoli soud členského státu příslušný rozhodovat ve věci samé již ve věci rozhodl, soud jiného členského státu může přijmout rozhodnutí ohledně dítěte, vedlo by to k podlomení vzájemné důvěry, která musí existovat mezi soudními systémy členských států Evropské unie.

102. Navíc vzhledem k tomu, že jde o případ neoprávněného přemístění v rozporu s nařízením č. 2201/2003 a Haagskou úmluvou z roku 1980, mám za to, že pokud by byl postup J. Detiček přijat a předběžné opatření přijaté slovinským soudem by bylo považováno za platné, vedlo by to k legalizaci zásahu do pokojného stavu. Odrazující účinek ve vztahu k únosům dítěte rodičem zamýšlený uvedenými dvěma nástroji by tím byl zmařen.

103. Nemělo by se tedy vůbec přihlížet ke změně situace vzniklé v důsledku neoprávněného přemístění Antonelly?

104. Nejsem toho názoru. Je třeba ji zohlednit, protože představuje skutečnost, za kterou dítě není zodpovědné a kterou je v zájmu dítěte třeba přezkoumat a zhodnotit. Jak Soudní dvůr uvedl v rozsudku ze dne 11. července 2008, Rinau(28), nařízení č. 2201/2003 vychází z pojetí, podle nějž musí být dána přednost nejvlastnějšímu zájmu dítěte(29) . Ostatně ve třicátém třetím bodu odůvodnění uvedeného nařízení se uvádí, že nařízení se „zejména […] snaží zajistit dodržování základních práv dítěte stanovených v článku 24 Listiny základních práv Evropské unie[(30) ]“.

105. Mám nicméně za to, že k tomu musí dojít při dodržení nařízení č. 2201/2003 a prostřednictvím postupů, které nařízení upravuje.

106. Znění ustanovení uvedeného nařízení si vykládám tak, že z něj vyplývá, že právě před soudem, k němuž M. Sgueglia podal návrh na výkon rozhodnutí Tribunale ordinario di Tivoli ze dne 25. července 2007, by měly být uplatněny a předloženy skutečnosti vycházející ze zájmu dítěte, které by z toho titulu mohly italský soud vést k přehodnocení jeho rozhodnutí, nebo dokonce k postoupení příslušnosti na základě článku 15 uvedeného nařízení.

107. Mám za to, že návrh na výkon rozhodnutí je ve skutečnosti návrhem na zahájení řízení o navrácení dítěte, v jehož průběhu je třeba uplatnit záruky článku 11 nařízení č. 2201/2003.

108. Vzhledem k tomu, že jediným cílem tohoto řízení je navrácení dítěte na základě výkonu rozhodnutí ze dne 25. července 2007, které bylo Vrhovno sodišče uznáno za vykonatelné, je nezbytná řádná kvalifikace tohoto řízení, jež jako jediná umožní zajistit stejné záruky bez ohledu na zvolený postup. Proto tento výklad považuji za výklad vyplývající z nejvlastnějšího zájmu samotného dítěte.

109. Jednotlivé postupy, jež článek 11 nařízení č. 2201/2003 nabízí dotčeným soudům, tak naleznou své místo v rámci a v duchu prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Výsledkem nebude konkurence, ale dialog, jaký by měl přirozeně existovat mezi soudy v rámci justičního prostoru založeného na vzájemném uznávání, jehož jediným cílem je řešení, které bude co nejlépe odpovídat zájmu dítěte.

110. To je mimoto v souladu s duchem samotného nařízení. Pro případ neoprávněného přemístění dítěte uvedené nařízení zavádí ve spojení s Haagskou úmluvou z roku 1980 zvláštní mechanismus spolupráce mezi dotčenými soudy, jež má umožnit neprodlený návrat dítěte do státu, kde mělo obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným přemístěním, přičemž stanoví maximum opatření, jež musí soudy přijmout v zájmu dítěte(31) .

111. Jestliže v případě předloženém Soudnímu dvoru přijme Okrajno sodišče v Slovenski Bistrici rozhodnutí o nenavrácení, musí na základě čl. 11 odst. 6 nařízení č. 2201/2003 ihned zaslat opis rozhodnutí a příslušných písemností italskému soudu, jenž je musí zohlednit v rámci konečného rozhodnutí.

112. V případě, že by uvedený soud navzdory všemu nařídil návrat dítěte, bylo by jeho rozhodnutí přímo vykonatelné, jak jsem uvedl v bodě 30 tohoto názoru.

113. Podle čl. 42 odst. 2 nařízení č. 2201/2003 musí uvedený soud v takovém případě vydat soudu, který přijal rozhodnutí o nenavrácení dítěte, osvědčení o tom, že dítě bylo vyslechnuto, s výjimkou případů, kdy to neumožňuje věk dítěte, nebo jeho stupeň vyspělosti, že byli rovněž vyslechnuti účastníci řízení a že své rozhodnutí přijal s ohledem na důvody a skutečnosti, na jejichž základě bylo přijato rozhodnutí o nenavrácení dítěte.

114. Změna okolností uplatněná J. Detiček na podporu jejího návrhu tedy bude zohledněna v rámci uvedené spolupráce.

115. Z tohoto pohledu je nemyslitelné, že by konečné soudní rozhodnutí o osudu dítěte mohlo být určeno národní sebestředností.

116. Samotná povaha funkce soudního rozhodování, tedy povinnost, jež zavazuje osobu pověřenou funkcí soudce, ukládá soudci rozhodujícímu ve věci samé, aby zohlednil okolnosti věci v okamžiku svého rozhodování s cílem určit, při vyloučení všech dalších ohledů, jaké je nejlepší řešení, jež umožní zachovat zájem dítěte a zajistit mu tedy stabilitu v nejlepším možném prostředí, a to včetně zajištění normálních a klidných vztahů s oběma rodiči.

117. S ohledem na souhrn předcházejících úvah se domnívám, že pokud soud členského státu příslušný rozhodnout ve věci samé přijal opatření o dočasném svěření dítěte do péče jednoho z rodičů, musí být čl. 20 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 vykládán v tom smyslu, že neumožňuje soudu jiného členského státu přijmout, po vydání rozhodnutí prvního členského státu, rozhodnutí o svěření dítěte do péče druhého rodiče.

IV – Závěry

118. Za těchto podmínek navrhuji Soudnímu dvoru, aby odpověděl na předběžné otázky Višje sodišče v Mariboru takto:

„Pokud soud členského státu, který je příslušný rozhodovat ve věci samé, přijal předběžné opatření o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů, musí být článek 20 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 vykládán v tom smyslu, že neumožňuje soudu jiného členského státu přijmout, po vydání rozhodnutí prvního členského státu, rozhodnutí o svěření dítěte do péče druhého z rodičů.“

(1) .

(2)  – Úř. věst. L 338, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 243.

(3)  – Dále jen „Haagská úmluva z roku 1980“.

(4)  – Viz článek 1 uvedené úmluvy.

(5)  – Viz pátý bod odůvodnění nařízení č. 2201/2003.

(6)  – Viz čl. 13 odst. 1 nařízení č. 2201/2003. Podle uvedeného ustanovení „[v] případě, že nelze zjistit obvyklé bydliště dítěte podle článku 12, jsou příslušné soudy členského státu, ve kterém se dítě nachází“.

(7)  – Článek 9 odst. 1 nařízení č. 2201/2003.

(8)  – Viz čl. 12 odst. 2 písm. a) a b) uvedeného nařízení.

(9)  – Viz článek 14 uvedeného nařízení.

(10)  – Podle čl. 15 odst. 3 uvedeného nařízení má dítě zvláštní vztah k členskému státu například pokud se tento členský stát stal obvyklým bydlištěm dítěte poté, co bylo zahájeno řízení u soudu, pokud je bývalým obvyklým bydlištěm dítěte nebo pokud je obvyklým bydlištěm nositele rodičovské zodpovědnosti.

(11)  – Viz čl. 60 písm. e) uvedeného nařízení.

(12)  – Na základě čl. 2 bodu 5 uvedeného nařízení se členským státem původu rozumí členský stát, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, které má být vykonáno.

(13)  – Viz čl. 33 odst. 1 nařízení č. 2201/2003.

(14)  – Viz článek 54 nařízení č. 2201/2003.

(15)  – V platném znění (Uradni list RS, št 26/99).

(16)  – Uradni list RS, št 51/98.

(17)  – Uradni list RS, št 69/04.

(18)  – Viz dvacátý první bod odůvodnění uvedeného nařízení.

(19) – Viz dvanáctý bod odůvodnění nařízení č. 2201/2003.

(20)  – Viz rozsudek ze dne 2. dubna 2009, A (C‑523/07, Sb. rozh. s. I-2805, bod 48).

(21)  – Viz článek 8 uvedeného nařízení.

(22)  – Viz čl. 10 písm. a) nařízení č. 2201/2003.

(23)  – Viz čl. 10 písm. b) bod iv) uvedeného nařízení.

(24)  – Viz čl. 10 písm. b) body i) a ii) uvedeného nařízení.

(25)  – Bod 47.

(26)  – Bod 48.

(27)  – Praktická příručka pro používání nového nařízení Brusel II (aktualizované znění ze dne 1. června 2005).

(28)  – C‑195/08 PPU (Sb. rozh. s. I‑5271).

(29)  – Bod 51.

(30)  – Uvedené ustanovení stanoví:

„1. Děti mají právo na ochranu a péči nezbytnou pro jejich blaho. Mohou svobodně vyjadřovat své názory. V záležitostech, které se jich dotýkají, se k těmto názorům musí přihlížet s ohledem na jejich věk a vyspělost.

2. Při všech činnostech týkajících se dětí, ať už uskutečňovaných veřejnými orgány nebo soukromými institucemi, musí být prvořadým hlediskem nejvlastnější zájem dítěte.

3. Každé dítě má právo udržovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu s jeho zájmy.“

(31)  – Viz sedmnáctý bod odůvodnění uvedeného nařízení, jakož i preambule uvedené úmluvy.